Dým bramborové natě

Doktor Meluzin hledá sám sebe, vrací se ke kořenům a pohodlný život primáře mění za doktorské harcování mezi obyvateli venkova. Postupně si získává jejich důvěru, mění některé osudy, zaplétá se do složitých vztahů. Navzdory tématu nejde o hřejivý, pohodový snímek, jak jsem původně čekala (než se ozvaly první tóny hudby;-)) - důvodů k úsměvu se najde jen málo. Atmosféra filmu je převážně chmurná, melancholická až depresivní a to je také jediný důvod, proč tomuhle jinak kvalitnímu psychodramatu nedám čtyři hvězdičky. Zkrátka bych přivítala více vesnické poetiky a méně deprimující temnoty. Hereckým výkonům nelze nic vytknout, což při té plejádě více či méně slavných jmen není žádným překvapením. Dobrý, moudrý, nicméně ne zrovna příjemný film - vhodný k vyvolání chandry, na duši nezahřeje. Potěšilo minimum obvykle všudypřítomné socialistické propagandy. 69% (25.01.2010)

Je to již dlouho co jsem Dým bramborové natě viděl, ale dodnes na mě zanechal příjemnou vzpomínku na závěrečné životníé rozjímání, kterého by se měl dopustit asi každý z nás (pokud má tedy o čem ze svého života rozjímat). Patrně skutečně rozhodující byla trucovitost režiséra Františka Vláčila, který trval na osobě Rudolfa Hrušínského. S ním je totiž doktor tak výraznou postavou, jakou si přesně žádá scénář a pro diváka se tak stává skutečně nezapomenutelný. (11.07.2012)

Cožpak o to, František Vláčil a jeho kouzlení s kamerou a vytváření atmosféry je z filmu zřetelně cítit, nicméně přes všechno jeho mistrovství a přítomnost Rudolfa Hrušínského, který téměř nezmizí z hledáčku kamery, se jedná o film, který se ani vzdáleně neblíží kvalitám Vláčilových filmů z předchozího desetiletí. Vláčil sice z problematické předlohy získal, co mohl, ale 70. léta se skrytou cenzurou a autocenzurou ve spojení s celkově pokřivenou dobou nejrůznějšími dohlížecími komisemi a zákazy zkrátka udělaly svoje. Za vidění tenhle kousek stojí, ale nemůžu si pomoct, oproti nedávno zhlédnuté Adelheid je to jen poloviční zážitek. Celkový dojem: 60 %. (29.01.2012)

Je dobré, že si František Vláčil vydupal do hlavní role Rudolfa Hrušínského, neboť je to právě on, kdo dodává snímku zvláštní kouzlo. V postavě lékaře dokázal celému ději vtisknout svůj vytříbený herecký koncert. Režisér dokázal věrně vystihnout obraz tehdejšího venkova bez zbytečného zveličování a důmyslně zobrazil psychologii jednotlivých postav. Film stejně zasmušilý jako podzimní počasí. (28.09.2003)

EDIT: Tak jsem na to pár letech zase kouknul, a najednou mám před sebou úplně jiný, nedotažený film. Čekal jsem, že hlavní postavou bude doktor Meluzín a jeho vlastní léčba z rozčarování, tedy z toho, jak celý život dělal, co vlastně nechtěl, podřizoval se manželce, kolegům v ústavu, a sice to dotáhl až na špičkového lékaře v Paříži, ale prostě nedělal to, co chtěl on sám. A teď to dělat chce. Jenže Vláčil kašle na postavu doktora Meluzína, což je pak žel znát i na výkonu jinak obvykle excelentního pana Hrušínského, který zde působí nerozhodně, neb neví, co a koho má vlastně hrát. Jeho postava odnikud nikam nejde a nedojde. Celé se to soustředí jen na tu stařeckou depku a melancholii, a jak pravil můj syn, člověk by spíš čekal, že se v té sanitce rozsekají všici. PŮVODNÍ KOMENTÁŘ: Dokonalý snímek o stárnoucím doktorovi, který podobně, jako se pálí na podzim bramborová nať, se cítí na podzim svého života vyhořele. Hle, symbolika! Odjíždí z rušné a vystresované Prahy na venkov, kde vlastně chce život jen tak dožít, ale interakce s osudy lidí kolem něho ho nutí jednat jinak. Celé je to melancholické, jak asi stáří a rekapitulace mohou být, ale uvěřitelné, skvěle zahrané a reálné. (24.06.2018)