Rocco a jeho bratia

Taliansky film o talianskej rodine. Čo od toho očakávať? Samozrejme veľké emócie, klačiacu a plačiacu matku pri nepodarenom synovi, pomstu, bitku medzi bratmi, emotívnu vraždu s dohrou, krásne osudové ženy atď. Čistá melodráma ako vyšitá. Natočiť film pred 50 rokmi, ktorý mi utečie ako voda, je umenie. Výkony ústrednej trojice sú, neviem, ako to povedať originálne, takže famózne. (18.05.2012)

Rocco e i suoi Fratelli je dalsim ultimativnym talianskym filmom ovplyvnenym neorealizmom. Vo filmoch Viscontiho /Posedlost 1943 a Belissima 1952/ je castym motivom smrt a zanik. Ci uz smrt jednotlivca a jeho zanik alebo zanik spolocenskeho systemu a hodnot. Toto je pritomne aj vo filme Rocco e i Suoi Fratelli. Krasne je podany pribeh 5 surodencov a ako je u Viscontiho zvykom, majstrovsky su vykreslene charaktery postav. V jednej z postav sa predstavil aj mlady Alain Delon, ktory mal tento film ako prvy uspesny snimok na konte - hlavne po Delonovych hrozach z 50. rokov Quand la femme s´en mele 1957 a Sois Belle et Tais -Toi 1958. Konecne po dlhom case na Delonovom ucte pribudol kvalitny film zrucneho rezisera Viscontiho. V suvislosti s jeho postavou neskutocneho dobraka ma akosi napadla myslienka o tom, ze jeho dobrota sa mohla obratit proti nemu, lebo totiz - Cesta do pekla je lemovana najlepsimi umyslami. Okrem Delona sa predstavili aj dalsi herci, konkretne Renato Salvatori /Horalka 1960/ a Annie Girardot /Maigret Klade Past 1958 s Jeanom Gabinom/. Naspat vsak k filmu. Taliansky neorealizmus som mal moznost spoznat uz cez Felliniho kultovy film La strada 1954, vtedy mi neorealizmus nevadil, ale ani ma neoslovil. Tento film Rocco e i Suoi Fratelli je mojim druhym neorealistickym filmom. Predchadzajuce Viscontiho diela - najma Posedlost z 1943 roku a Bellissimu z 1952 roku som este nevidel, ale mozno sa niekedy aj k nim dopracujem. Sympaticky je vo filme aj pokus o vykreslenie stahovania sa jednej talianskej rodiny z polnohospodarskeho chudobneho talianskeho Juhu na bohaty priemyselny sever Padskej Niziny /tusim, ze sa prestahovali do Milana/. Vnimavy divak rychlo potom pochopi rozdiely medzi bohatym priemyselnym severom na Padskej nizine a chudobnym polnohospodarskym Juhom. Moj druha skusenost s talianskym neorealizmom dopadla viac nez dobre. 89 % (25.04.2015)

Vrcholný zážitek letošní LFŠ. Vzhledem ke stopáži a k jistým nejasným očekáváním stran mého prvního Viscontiho (pozdě, já vím...) jsem očekával pomalou inteleguání záležitost, kterou se bude nutné trochu prokousávat. Ale dostal jsem napínavý, jímavý a zároveň hloubavý film od první minuty. A bože - to snímání. Viscontiho dvorní kameraman Guiseppe Rotunno natočil Rocca tak, že by se dalo každé políčko filmu zarámovat a věšet na zeď. Namontování Dostojevského a Bible (jak o tom trefně ve svém komentáři hovoří Vypravěč) na příběh ze současné Itálie z filmu sice trochu čouhá, ale funguje to. Visconti ve svém vrcholném snímku hledá a obnažuje kořeny lidského zla, ale zároveň měří každé postavě i podíl na něm. Na svém divákovi pak nechává, jak rozřeší úvahu, zda je horší pasivní přístup Victora, Simoneho hrubiánská touha po přepychu, Roccovo (aka Aljošovo) věčné ustupování nebo celoživotní slabost prostitutky Nadi. (02.08.2016)

Moc jsem se těšil na tento snímek, ale nakonec musím konstatovat určité zklamání. Ano, motivace jednání postav (snad až s výjimkou Nadi) je krásně vykreslená, ale celkový dojem mi pokazilo tempo vyprávění, které působilo příliš rozvláčně. A finále sklouzlo do nehorázného patosu. Promiňte signor Visconti, ale natočil jste lepší filmy. (12.06.2012)

Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Možná jde o mistrovské dílo italského neorealismu, pro mne však bohužel taky dosti pomalé, neskutečně dlouhé a italsky uřvané dílo. Viscontiho Rocco zkrátka nebyl mým šálkem čaje pro osvěžení, spíš inspirací pro usnutí u televize. A tak můžu hodnotit jen první polovinu filmu. Sorry, Rocco a Tví bratři... (28.11.2009)