Nevinný

Ani na poslednom Viscontiho filme nie sú viditeľné známky únavy a opotrebovania. Naopak, po Gepardovi je to opäť veľkolepá prehliadka prepychu a bohatstva talianskej aristokracie v 19. storočí. Ale aj nemilosrdná prehliadka jej pokrytectva, pýchy, nevier a intríg. Osobitne hlavná postava filmu Tullio je príkladom v praxi uplatňovanej dvojakej morálky, ktorú si uzurpuje, nezaťažený náboženskou vierou. Lenže utrpenie, ktoré spôsoboval svojim najbližším sa obráti proti nemu a on nie je schopný ho znášať. Mimoriadny film, na ktorom som, okrem iného, ocenil majstrovstvo kameramana, ktorý dokázal nádheru interiérov a prírody bezo zvyšku sprostredkovať divákovi. (25.04.2013)

Svět postupné eroze starých hodnot, ideálů a tradic a zároveň zrození nové moderní společnosti se dá v českém prostředí nejlépe dokladovat nejspíš na Neffově románové pentalogii Sňatky z rozumu. Ta ale popisovala výrazně plebejské, a tudíž zároveň i silně (malo)měšťácké prostředí. Itálie vypadala jinak a Visconti vykresluje pozdní aristokratickou vyšší společnost, jejíž pokrytectví bylo výrazně větší. Visconti vypráví příběh opakovaných nevěr, nemanželského dítěte a nezkrotné žárlivosti. Je podmalovaný panskou ješitností, okázalostí, snobstvím a elitářstvím. Tam, kde je vlastní ego povýšené nad etiku, může vést bezohlednost až ke zmaření lidského života. Visconti postupuje při režírování tak, jako malíř, který pečlivě vrší vrstvu barvy za vrstvou, až mu vznikne velkolepý celistvý obraz, který je pastvou pro oči. Výborná kamera, která se vyžívá v obrazové nádheře šlechtických paláců a dámských rób. Visconti se tady dokázal krotit, takže rozumná stopáž nedává důvod k estetizující nudě. Celkový dojem: 90 %. Snad jen poznámka ke komentáři mého oblíbeného uživatele Radko: autor románové předlohy G. D'Annunzi je v mnoha ohledech fascinující postava, ovšem v tom, že ho mnozí historici pokládají za předchůdce a inspirátora fašismu, rozhodně není nevinně. Popravdě řečeno, po 1. světové válce a především na počátku 20. let ho mnozí považovali za mnohem nebezpečnějšího než Benita Mussoliniho a byl symbolem politického extremismu, radikálního nacionalismu a válečného štváčství. To, že se nestal zakladatelem diktatury nebo autoritářského státu, je způsobeno spíš tím, že zůstal v mnoha ohledech spíš uměleckým bohémem a lidským pozérem, kterému záleželo víc na ideové čistotě jeho názorů než na praktických politických výsledcích a postech. Benito Mussolini byl praktický muž činu a pro rozvoj své kariéry byl ochotný mnohé obětovat a spojit se i s těmi, kterými D'Annunzi opovrhoval. Mussolini si D'Annunzia vyloženě vážil a pokládal se za jeho žáka. D'Annunzi se sice otevřeně nepřihlásil k fašismu, ale taky se proti němu nijak nepostavil... (09.11.2013)

Poměrně nudný film o rozmazleném, sebestředném děvkaři, na kterého kupodivu také došlo. Giancarlo Giannini si ho střihnul tak nějak přemrštěně a Laura Antonelli, to byla tragédka sama o sobě. Polovinu filmu výrazně zvedala hrudník s výrazem ve tváři umřu teď, nebo to ještě chvilku dám, to podle toho, zda si mě můj záletný manžílek všimne. Z druhé strany vzato, polovina nadutých pracháčů tak skutečně žila, bez ohledu na ostatní a neštítila se odstraňovat z cesty i živé. Interiéry nevkusně přeplácané, každá váza připomínala urnu, hrůza. Jedny z nejhorších italských vil, brrr...pozitivem je hudba, tím to asi tak končí. (01.03.2018)

Viscontiho ruka otevírá knihu Gabriela d‘Annunzio a jeho hlas vtělený v obraz ji neopakovatelně předčítá. V exkvisitním prostředí italské nobility podaném jako statická asambláž dekoru, antikvit a módy se rozvíjí hluboké drama dekadentní duše, rozpjaté mezi fikcí ideálu a hnusem tělesna a tedy nikoliv žijící, ale pouze balancující, a balancující i přesto, že již došlo k pádu do propasti. Ovšem kdy k němu vlastně došlo…? A ty dva tóny, jak je jinde d’Annunzio vyjádřil: „Hnusného těla smutek, který zbývá / kdy uhasilo zhnusení již chladné / žár touhy a kdy lásky clony žádné / již není, nehybnou jež nahost skrývá!“ a („Obraze čistý, zřím, jak stín tvůj vzplývá / z hluboka duše. Jako květy ladné / u asfodelu, který smutkem chřadne, / na šíj se sklání hlava plavá, snivá!“. (25.04.2009)

Působivé drama o netajených nevěrách, které končí tragédií. Tullio Hermil (dobrý Giancarlo Giannini), aristokrat volných mravů a s veřejnou milenkou, posílá se sadisticky zvrhlou zvráceností doměnky a podrobnosti svých záletů své trpící ženě. Možnost ztráty manželky řeší návratem, aby pak se samolibou teatrálností považoval sám sebe za oběť. Odstraňuje svou nenávist brutálním činem. Ale místo vykoupení přichází odpor okolí a jeho vnitřní samotu ukončuje až sebevražda. Je to necitlivé monstrum, které vidí jen ústrky proti své osobě. Jeho necitlivé sadistické chování dokáže zajít až na samou hranici lidského chápání. Ublíženeckým způsobem žehrá na život a plod nevěry, který v něm probouzejí sobeckou hanebnou krvežíznivost ke zničení všeho, co se událo proti jeho vůli. Tulliova právoplatná žena Giuliana (půvabná Laura Antonelli) je stále svým manželem odstrkována do pozadí. Její zoufalství pramení v nevěru, ta ve zrození nového života a v návrat manžela, ten poté v noční můru pro Giulianu. Ta jen svým osobitým způsobem přistupuje na manželovu vlnu, aby zcela ochránila své dítě. Tulliova zášť však byla sinější. Teresa Raffo (Jennifer O'Neill), Tulliova milenka, se snaží jako všechny ženy, získat muže jen pro sebe. Všeho se ale Tulliovi časem omrzí, ale nejděsivější pro něj je, konečné odmítnutí totálním opovržením ze strany Teresy. Další zjímavé role: Tulliova matka (Rina Morelli), těšící se na vnouče, Tulliův bratr Federico (Didier Haudepin), nerozumějící bratrovým činům, a populární spisovatel Filippo d'Arborio (Marc Porel), Giulianin svůdce. Působivé drama o lidské zvrácenosti, ublíženosti, netoleranci a tragédii, která byla výsledkem všech faktorů uvedených. (22.05.2011)