Rodinný portrét

Filmový obraz starého muže, který se uzavřel před světem a zvolil osamělý, ale klidný život ve společnosti krásy uměleckých děl. Svět však přišel za ním, a místo aby diskrétně zaklepal a mluvil kultivovaným hlasem, vtrhl do jeho domu v podobě nezvaných nájemníků – hraběnky s náturou sršně a ptačí tváří, jejího milence Konrada a dospívající dcery Lietty s plytkým snoubencem Stefanem. Středem jejich světa je očividně blonďatý hezoun Konrad, o jehož nadání pro politiku svědčí i schopnost paralelně spát s hraběnkou, Liettou i Stefanem. Profesor je konfrontací s jejich životním stylem, temperamentem i vztahy s téměř neznatelnou hranicí mezi láskou a nenávistí rozčarován a zmaten, sem tam se ale snaží najít s nimi společnou řeč. To se ale téměř až do konce nedaří (nejsmutnější scénou snímku je bezesporu chvíle, kdy profesor sedí sám u bohatě prostřeného stolu a obklopen krásnými knihami a obrazy marně čeká, kdy se jeho noví sousedé dostaví k večeři, na kterou se k němu sami pozvali). Nicméně se mu nakonec podaří vytvořit si otcovský vztah k mladé Liettě i uzavřenému Konradovi a nahradit tak rodinu suplovanou postavami z knih a starých obrazů rodinou ze skutečných lidí – omezených, vulgárních, obtížně snesitelných, chybujících – prostě živých. (08.04.2013)

Rodina - ráno vás nenechají vyspat, pořád zvoní telefon, do noci někdo pouští taneční hudbu, pták v klecí vykřikuje pořád to samé, všichni pořád něco vykládají,překřikují se, milují se, nenávidí se, a když se zdá, že tu je nějaká rovnováha, začne se prát špinavé prádlo a všechno pošpiní sliz a hnis. Profesor to zažil se svou matkou, se svou ženou, se svou milovanou vědou, a tak utekl do svého domu - pevnosti a zabarikádoval se mezi krásou obrazů, mezi mlčícími idejemi. Jenže opravdu je vše poskvrněno živoucími lidmi? Nebo tu pořád zbývá něco, něco... Visconti vypráví pomalu, pomáhá si barvami, skvělými herci a výsledkem je krásný a melancholický film o stáří a poválečné svobodě, která se sice zdá vulgární ,ale nakonec nějak tak pokračuje v rozvíjení starého někam dál, k lepšímu, k horšímu... (18.03.2009)

Často chodím nahlížet na hodnocení Viscontiho filmů, jen tak, z nějakého skrytého masochismu zřejmě...abych se dočetla o nudě, teatrálnosti, rozvleklosti a zase nudě. Každopádně fakt, že dík Levným knihám velmi snadno dostupný "Rodinný portrét" zde hodnotila jen hrstka lidí, jednoduše nechápu. A taky jedna z mých nejmilejších písní z filmů, hlas Ivy Zanicchiové se mi nikdy neomrzí... "Testarda Io" (06.01.2008)

Do příběhu Rodinného portrétu se (narozdíl třeba od Rocco a jeho bratři) jen obtížně zpočátku vniká. Vše je pomalé, uměřené a množstvím postav, jejichž pozadí zpočátku vůbec neznáme, poněkud roztříštěné. Ale jakmile jednotlivé dílky skládačky začnou zapadat na svá místa, vynikne drobnokresba charakterů a hloubka emocí tohohle komorního dramatu. (31.07.2016)

Svíravá, leč věrná studie samoty se skvělým Burtem Lancasterem v hlavní roli starého profesora (bezejmenného, protože opuštěného všemi, kdo by ho mohli oslovit jeho jménem), jehož zdi začaly propouštět nehřející světlo, které rozředilo barvy na plátnech jeho světa, jedné velké „Kunstkammer“. Kosmos filmu je určen konfrontací samot, z nichž ta největší (protože nejletitější a bezmála odvěká) je ta profesorova, ale i samota Konrada a Biancy má své nedohlédnutelné hloubky, v nichž obrysy spletených kořenů splývají s hlínou čekajících hrobů. Fascinující dílo o otevírání zazděných oken a sebepoznání. (06.05.2009)