Rodinný portrét

Rodina - ráno vás nenechají vyspat, pořád zvoní telefon, do noci někdo pouští taneční hudbu, pták v klecí vykřikuje pořád to samé, všichni pořád něco vykládají,překřikují se, milují se, nenávidí se, a když se zdá, že tu je nějaká rovnováha, začne se prát špinavé prádlo a všechno pošpiní sliz a hnis. Profesor to zažil se svou matkou, se svou ženou, se svou milovanou vědou, a tak utekl do svého domu - pevnosti a zabarikádoval se mezi krásou obrazů, mezi mlčícími idejemi. Jenže opravdu je vše poskvrněno živoucími lidmi? Nebo tu pořád zbývá něco, něco... Visconti vypráví pomalu, pomáhá si barvami, skvělými herci a výsledkem je krásný a melancholický film o stáří a poválečné svobodě, která se sice zdá vulgární ,ale nakonec nějak tak pokračuje v rozvíjení starého někam dál, k lepšímu, k horšímu... (18.03.2009)

Do příběhu Rodinného portrétu se (narozdíl třeba od Rocco a jeho bratři) jen obtížně zpočátku vniká. Vše je pomalé, uměřené a množstvím postav, jejichž pozadí zpočátku vůbec neznáme, poněkud roztříštěné. Ale jakmile jednotlivé dílky skládačky začnou zapadat na svá místa, vynikne drobnokresba charakterů a hloubka emocí tohohle komorního dramatu. (31.07.2016)

Často chodím nahlížet na hodnocení Viscontiho filmů, jen tak, z nějakého skrytého masochismu zřejmě...abych se dočetla o nudě, teatrálnosti, rozvleklosti a zase nudě. Každopádně fakt, že dík Levným knihám velmi snadno dostupný "Rodinný portrét" zde hodnotila jen hrstka lidí, jednoduše nechápu. A taky jedna z mých nejmilejších písní z filmů, hlas Ivy Zanicchiové se mi nikdy neomrzí... "Testarda Io" (06.01.2008)

S Viscontim jsme si nikdy příliš nerozuměli, ten jeho svět hereckých miláčků v autentických kulisách, společenské komentáře, morálka, která trpí mnoha tabuizovanými tématy, rozmáchlá gesta a marnost sledovaná jakoby z bezpečné vzdálenosti režisérského křesla od všeho odpoutaného intelektuála... To není svět, kterým se chci zabývat. Nicméně zdejší nápady jak ukočírovat stoického Burta Lancastera, rozháraného Helmuta Bergera a výřečnou Silvanu Mangano, jsou vcelku divácky atraktivní. Nebýt místy vložené mrazivé ironie, nebylo by to možné zažít. #LFŠ (31.07.2016)

Rodinný portrét patrí medzi posledné Viscontiho diela, avšak patrí paradoxne aj k tým, ktoré najviac zostarli. Východzia situácia pôsobí značne nedôveryhodne, ale dá sa s tým nakoniec bez problémov zmieriť. S čím sa ale zmieriť nedokážem, je fakt, že Visconti režijne nezvládol jednu sekvenciu a toho som bol svedkom v jeho tvorbe snáď po prvý raz. Sekvenciu, kde sa silou mocou snaží zobraziť nespútaný život mládeže, ktorej akosi nerozumie. On sa jednoznačne stotožňuje s Lancasterovou postavou a pri nej cítiť, že je Visconti doma. Mal som subjektívny pocit, akoby film točil spoločne s Bertollucim, zameriavajúcim sa na sex a Visconti na zobrazenie vnútra postáv. 70% (28.07.2016)