Rodinný portrét

Svíravá, leč věrná studie samoty se skvělým Burtem Lancasterem v hlavní roli starého profesora (bezejmenného, protože opuštěného všemi, kdo by ho mohli oslovit jeho jménem), jehož zdi začaly propouštět nehřející světlo, které rozředilo barvy na plátnech jeho světa, jedné velké „Kunstkammer“. Kosmos filmu je určen konfrontací samot, z nichž ta největší (protože nejletitější a bezmála odvěká) je ta profesorova, ale i samota Konrada a Biancy má své nedohlédnutelné hloubky, v nichž obrysy spletených kořenů splývají s hlínou čekajících hrobů. Fascinující dílo o otevírání zazděných oken a sebepoznání. (06.05.2009)

V tomto případě tři hvězdičky neznamenají film průměrný , ale průsečík mezi filmem chorobným a geniálním, podobně zvláštním jako jeho režisér - aristokrat marxista. Na jedné straně tu máme výtečnou, náznakovou, jemně melancholickou, chvílemi nestandardně humornou meditaci o stáří, samotě a smrti. Na druhé straně okénko do divokého světa požitkářské smetánky. Oboje se protíná v jednom domě, v domě který je těžištěm generačního střetu a který kamera za celou dobu neopustí. Asi první a na dlouhou dobu poslední snímek, na němž mě nejvíce ze všeho zaujaly interiéry. Vybavení bytu podává geniální herecký výkon. Jen škoda, že všechno tak hloupě narušuje absurdní politický rozměr. Nevím, kam jinam by se spory mezi dělnickou třídou a buržoazií hodily méně než sem. (11.05.2009)

Vynikající film, jak svým obsahem, tak i formou, který je kritikou dekadentních vyvolených, dalo by se říci šlechtických kruhů. Profesor (dobrý Burt Lancaster) si užívá svého sklonku života osamocen uprostřed svého krásného umění. Náhoda, pak už i záměr a velká slušnost profesora způsobí násilný vpád dekadence, se kterou si neví rady a zpočátku se i bouří. Ale ne všechno má pouze jednu stranu. a tak se stává nedílnou součástí jeho života, stejně tak, jako krásné umění. Šlechtická rodina Brumonti si zde dává sraz v novém bytě milence hraběnky, u Konrada Huebela (Helmut Berger). Konrad je rozmazlený suverén, který si díky štědrosti hraběnky může dovolit jakýkoliv výstřelek. Udržuje si svou svobodu, nevázanost až zvrhlost v tom, jak konzumuje všechny tělesné požitky. Má ale také velmi vytříbený umělecký vkus, čímž velmi imponuje panu profesorovi. Samozřejmě hraběnka Marchesa Bianca Brumonti (dobrá Silvana Mangano), která prostřednictvím svého milence nasává radostnou mladost života, její herecké výkony k dosažení jejích cílů jsou velkolepé. Pak ještě hraběnčina dcera Lietta (Claudia Marsani) a rodinný přítel Stefano (Stefano Patrizi), kteří sdílí společné lože s Konradem. Hádky, rozbroje, povýšenost, vzájemná porozumění, okázalý patos a velká dávka dekadence. Nádherné dílo. (22.05.2011)

S Viscontim jsme si nikdy příliš nerozuměli, ten jeho svět hereckých miláčků v autentických kulisách, společenské komentáře, morálka, která trpí mnoha tabuizovanými tématy, rozmáchlá gesta a marnost sledovaná jakoby z bezpečné vzdálenosti režisérského křesla od všeho odpoutaného intelektuála... To není svět, kterým se chci zabývat. Nicméně zdejší nápady jak ukočírovat stoického Burta Lancastera, rozháraného Helmuta Bergera a výřečnou Silvanu Mangano, jsou vcelku divácky atraktivní. Nebýt místy vložené mrazivé ironie, nebylo by to možné zažít. #LFŠ (31.07.2016)

Viscontiho mistrovství přimělo k nebývale zdařilému výkonu i Lancastera. Jeho starý muž naslouchající krokům smrti je hodně uvěřitelný. Zajímavě působí i ViUML (Viscontiho učení M-L), které vladtně pohradá buržuou i proletářem v jednom jediném okamžiku. Bohužel byl Lancaster nejlépe hrajícím z celého filmu, pidlooká paní hraběnka byla na ránu kosou mezi lopatky, takže mám poněkud pokažený dojem z v jádru velmi povedeného filozofujícího filmu. (14.12.2019)