Saturnin

Konzervativní společnost 30. let se podařila díky dobrému scénáři plnému trefných a distingovaně uhlazených dialogů, společně s přímočarým režijním tahem na bránu a skvělému hereckému obsazení navodit bezchybně. Škoda toho, že režisér Věrčák svým sedmadevadesátiminutovým přešlapováním na hraně minimalistického celovečerního filmu a sucharské televizní inscenace nedělního večera na ČT, dělá nehezký škraloup na formálním zpracování. Kdyby alespoň trochu přitlačil na výpravě, byl by jeho počin geniální směsicí starosvětského humoru vyšší společnosti, který tak v případě tohoto filmu zachraňují pouze herci, k nimž není námitek, zvláště u Oldřicha Víznera se jedná o mistrovský tah číslo jedna, jehož všeznalé glosování pobaví i cynického milovníka televizních estrád. Zde může chyby hledat jedině škarohlídský znalec Jirotkovy předlohy, ke kterým sice nepatřím, ale rozhodně se k nim v brzké době zařadím. (27.12.2005)

Kdo nečetl knihu, může být nadšen. Kdo ji ale četl, ten toto nadšení rozhodně nemůže sdílet. Snaha o zachování dialogů je sice záslužná činnost, leč přesto ve filmu v některých scénách onen knižní situační humor ani zdaleka tak nevynikne. Co se ale myslím autorům filmu povedlo, to bylo herecké obsazení. Oldřich Vízner v titulní roli sice není naprosto jedinečným Saturninem a možná bych si v té roli dokázal představit i někoho jiného, ale kus toho Saturninova "uličnictví" z něj vyzařuje. Přesně se ovšem do svých rolí hodí Ondřej Havelka a Jana Synková, ale i Lubomír Lipský nebo Milan Lasica. (26.09.2003)

Ondřeje Havelku moc nemusím, nicméně, zde se celkem dobře doplňuje s naprosto skvělým Oldřichem Víznerem. Některé scény jsou opravdu velmi vtipné, především ty, kde se objevuje Lubomír Lipský, případně Jana Synková. Další jsou zase poněkud přitažené za vlasy, ostatně, podle předlohy. Celkem povedený film, ale opravdu ho cíleně nevyhledávám. (31.12.2010)

"Snad nebylo moudré, že jsem si já, svobodný a poměrně mladý člověk, vzal sluhu. Zdá se to dokonce výstřední a příliš románové. Jisto je, že by se v Čechách našlo velmi málo mladých mužů, kteří by měli svého sluhu, a mé klidné a konzervativní povaze je vzpomínka na to, že jsem udělal něco tak neobvyklého, nepříjemná." Bylo jen otázkou času, kdy se to uskuteční. Hašek, Hrabal i Poláček nalezli u filmařů zálibu dávno předtím a dalšími kvalitními humoristickými autory naše literatura zrovna neoplývá. Je však zarážející, že po stejnojmenné knize Zdeňka Jirotky nesáhli filmaři již dříve. Ačkoli se dá filmové verzi vytknout její poněkud televizní vzezření, celkový dojem svědčí o mimořádné snaze zachytit dobu třicátých let v jejích jemných a charakteristických odstínech. Divák v podobných filmech potřebuje zakotvit v atmosféře zobrazované doby a tu v Saturninovi rozhodně nachází. Vynikající jazzová stylizace, perfektní kostýmy, líčení, účesy, automobily, zařízení, zkrátka vše, co se filmem mihne, je vrcholně "dobové". Herecké obsazení pak tuto dokonalost jen dozdobuje. Nelze než radostně konstatovat, že Oldřich Vízner v titulní roli je dokonalým ztělesněním zdvořilé distinguovanosti, ďábelské rafinovanosti, vysoké inteligence a svérázného smyslu pro humor. Lze-li vůbec kde beztrestně použít zprofanované klišé herecký koncert, pak rozhodně na tomto místě. Ondřej Havelka ve všech směrech naplňuje představu plachého a nejistého mladého gentlemana a jak sám později přiznal, hrál v podstatě sám sebe. Svou bezesporu životní roli zde odehrála Jana Synková, z jejíž tety Kateřiny přímo sálá negativní energie a neutuchající urputnost, jakými jsou obdarováni pouze obtížný hmyz a zahradní plevel. Svou příležitost beze zbytku využili i ostatní: Lipský, Lasica, půvabná Zedníčková, skvostná Molavcová, jedinečný Vacek. V zásadě pak existovali pouze dvě varianty filmového převedení Jirotkova díla. První možnost byla věrná až otrocká, ta druhá pak volná se stejnými motivy. Domnívám se, že v konečném resumé prospěla filmu i předloze druhá varianta. Filmový SATURNIN je ryze specifickým dílem, z něhož nevyprchávající poetika a pomyslný elixír mládí vytvářejí příjemnou iluzi a malují idylické časy první republiky v jejích líbezných tónech. A o to autorovi v době vzniku díla, v časech druhé světové války, nepochybně šlo. (17.07.2009)

Byl jsem na tom v kině, s máti a ségrou... To už je let... To kino je dávno, dávno zavřený. Knížku jsem kdysi poprvé četl na dětským táboře, kde jsem měl celou dobu jeho trvání nohu v gybsu... Půjčila mi jí jedna krásná, velice luxusně přírodou obdařená kamarádka. Jsou věci (=rozuměj prsa), které člověk prostě nikdy nezapomene :) (21.01.2011)