Charms

Dead Poets Society je film, který mě v melancholickém období puberty chytl za srdce a od té doby nepustil. Pamatuju si, jak jsem ho poprvé viděla v Nočním filmovém klubu na ČT 2 (což je taky prakticky jediné místo, kde v televizi narazíte na kvalitní filmy) a na mých dvanáct let působil jako zjevení. Nádherná atmosféra, křehký příběh a nevtíravě přesvědčivé herecké výkony - Ethan Hawke je u mě od té doby velmi dobře zapsaný. Robin Williams je prostě excelentní, k jeho herectví není co dodat. Závěrečná scéna mě vždycky spolehlivě rozteskní. "Nechci, až budu umírat, zjistit, že jsem vlastně nežil."

Jeden z oněch vzácných případů, kdy se mi filmové zpracování líbí víc než samotná knížka. Tady je na vině prostý fakt, že jsem nenapravitelný romantik a víc se mi zkrátka zamlouvá, když Holly zakončí příběh v náruči Paula (a Kocoura!), než když beze stopy zmizí někde v africké džungli (spoiler!). Ve filmu je božská Audrey i přes poněkud svérázný způsob výdělku okouzlující, roztomilá a takřka cudná, v románu je vylíčena doslova jako mondénní štětka. Po Snídani sáhnu, kdykoli si chci zaručeně udělat sladko na duši (často) a naprosto zbožňuji dabing Simony Postlerové.