Marijka nevěrnice

Něco jiného (nevšedního) než co bylo do té doby a vůbec v té době natáčeno a vyprodukováno. Konečně se zas do českého filmu dostal folklor a literatura. Viz. např. další podobně laděné a vesmě hodnotné hrané nebo nehanné dokumenty, Úlehlův "Mizející svět" 32', Plickova "Zem spieva" 33', nebo později Weissova "Píseň o smutné zemi" 1937'. Skvělý filmařský projekt, a dnes vysoce ceněný umělecký film, který byl natočen podle námětu od Ivana Olbrachta, který si ve filmu i zahrál, a sice epizodní roli turisty s fotoaparátem. Podkarpatská Rus, Kolčava a údolí Černé riky, byly věrohodné a jak už bylo psáno působily téměř autentickým dojmem, a celý film byl vůbec natáčen na způsob dnešního dokumentárního filmu. O filmu se také často hovořilo, jako o společném projektu tří spisovatellů. Hodnotím za 3.* a to především za ty všecky určitě těžce kočírovatelné neherce, ale také za poměrně kvalitní a ostrý obraz a samozřejmě i kameru. Pěkný baladický příběh ze života prostých lidí. (05.07.2007)

Z respektu k osobě mistra českého slova Vančury nakonec hodnotím takto. Po tvůrčí stránce až revoluční, ponechání silného dialektu, který diváka při monolozích nutí skoro až k dedukci, skvělé záběry krajiny a zobrazení podkarpatského folklóru v několika podobách i takové zdokumentování zručné řemeslné práce, také skvělé herectví domorodých horalů a celkově velmi slušné drámo. Technicky trochu slabší s až naivními střihy (z dnešního pohledu), k hlubšímu zamyšlení stojí i postavy Židů, zvolený obraz je nejspíše reálný, nicméně trochu kontroverzní, zvlášť když v Německu byly již antisemitské myšlenky naplňovány v praxi. I dnešní divák si to může přebrat všelijak. Osobně bych uvítal více prostoru pro samotnou Marijku, jejíž představitelka se mi líbila a bylo vidět, že do drsná krajiny i tohoto živobytí jednoduše patří. "Já toto znaju...". (27.01.2018)

Filmy podle předlohy Ivana Olbrachta mám ráda a když je režisérem ještě Vladislav Vančura, roste moje zvědavost přímo úměrně!! Na Marijku jsem byla hodně natěšená, zatím jsem jí neviděla ani neměla možnost mluvit s někým, kdo už měl to štěstí. Jako první jsem vnímala kameru. I když obsazení neherců spíš odpovídalo dokumentárnímu pojetí, kamera byla pojatá umělecký, s citem promyšlená. Obsazení rusínů dodalo snímku zvláštní atmosféru. Tuto autenticitu, ale ne každý ocenil. Nářečí znamenalo pro mnohé jazykovou bariéru. Je třeba vzít v potaz, že do roku 1929 byly všechny filmy němé a diváci uměli mnohem víc předpokládat, vnímat i beze slov. Tuto vnímavost jsme už bohužel ztratili. Pro ty, co jsou navyklí na rychlou akci a jasně dané dialogy může být Marijka nesrozumitelná. Pro mě to byl hodně zajímavý kus naší kinematografie, který hodně vypovídá o životě na Zakarpatské Ukrajině za první republiky. (21.02.2018)

Jak píše sportovec ****, bylo okouzlení filmem poutem a znakem, který charakterizoval snad bez výjimky všechny členy levicových avantgard, avšak nejen naší První republiky, jak dodává, ale významu filmu pro úspěch levicových hnutí se tehdy věřilo na celém světě. A také většina protagonistů se ve filmu angažovala, byť třeba jen teoreticky. Vančurou zpracovaný Olbrachtův román mi přišel jako skromný Tichý Don, a to nejen pro stejné jméno hrdiny, který se rovněž snažil odčinit ženinu nevěru. Líbilo se mii též závěrečné gesto odpuštění a zatracení při podávání a přijímání jídla. (20.09.2022)

Nebudu si nic nalhávat, pokud by se mi ten film nehodil k maturitě, ani prstem bych o něj nezavadila. Ani samotné dílo Olbrachta mě nijak nezaujalo, k Vančurovi jsem si prozatím cestu taky nenašla, přesto jsem se dívala. Ten dialekt je opravdu hrozný, ještě že k filmu dali titulky. Příběh samotný mě moc nezaujal, znala jsem jej z hodin češtiny. A vykreslení dobové krajiny? No to mě opravdu nezajímá... Pro mě ten film byl docela ztráta času, díky bohu že to trvalo jen lehce přes hodinku. (17.06.2013)