Žiletky

Tema stav neci duse. Neni tu pribeh, jen situace.Kdo je on?Vztah nefunguje. Kazda scena je moralni marasmus- beznadej.Zasveti, raj,ocistec.Sklenena budova vyzaruje chlad. Film je unikatni tim, ze nesdeluje myslenku, ale z platna na nas prskne dojem .Stoupani na komin je takova symbolika snaha z temna do nebes. (22.05.2022)

Žiletky Zdeňka Tyce jsou v kontextu českého filmu naprostým solitérem a v našem geografickém prostoru i zjevením. Film reflektující existenciální krizi středoevropského intelektuála (symptomatické jméno hlavního hrdiny - Andrej Chadima!) spíše jen omylem spojovaného s prostředím a fenoménem dobového undergroundu, film jako obrovská a přesná metafora nemožnosti intelektuálního úniku z české kotliny (symbolická scéna odlehlé koliby pod Karlovým mostem), film plný nádherné hudby Psích vojáků (zvláště závěrečné Žiletky se švenkem kamery do prázdnoty vesmíru plného hvězd; ale i motiv písně Chce se mi spát...), film s významovými přesahy, s poetikou hledání a s přístupem, který lze označit jako UMĚLECKÝ, film snažící se dávat odpověď, film plný symbolů (komín - absurdita protestu, Kristýna - symbol nedosažitelnosti, pouť, bloudění, páter noster...), film vybočující svým přístupem k barvě, černobílý i plný barev a barevného tónování odrážející psychický stav a nálady hlavního hrdiny (jasný odkaz k jinému intelektuálovi světového filmu Krzysztofu Kieslowskiému a jeho trilogii barev vznikající ve stejné době), film rozdělený na dvě nevyvážené, byť obě velmi důležité části - černobílou - popisnou a barevnou - symbolickou, film těžký, hloubavý, depresivní, přemýšlivý, mnohoznačný a mnohoúhelný... Spolu s Reifovou Postelí, režisérovým debutem a v poslední době se Štěstím Bohdana Slámy na dlouhou dobu jediný skutečně autorský film. (Škoda, že byl pro festival Berlinale zbaven své závěrečné barevné katarze...) (19.05.2007)

Když je moon v Utahu, chytáme se za hlavu, zalitý v olovu, únavou na hubu. Pocity jak žiletky, žiletky mý baletky, a v pustým dni, pustý bradavky. Jedeme ve vlaku a v podstatě furt, s peklem a andělem, než se nadějem. Žiletky na těle, žiletky v těle, žiletky ve vlasech, žiletky a jeden steh. Filip Topol 1988. Nedoceněný film, který i mně, který psal o mistrovi Topolovi bakalářskou práci, zůstane vážně nedoceněn. Má svou poetiku, má svou intelektualitu, čerpá z prvků Tarkovského, ale mohl dát mnohem hlubší strukturu a závěry, než ve finále podal. Má pár krásných scén, ale mohl jich dát mnohem více. A to si Topol zasloužil, protože byl géniem písma, géniem existenciality, géniem empatie. Ale co dělat.... Chce se mi spát. Když přijdu ráno domů, sednu si a zapnu televizi. Venku choděj krásný holky, začíná novej den. Ale co s tím, záchod je ucpanej, a žiletky jsou tupýýýýýýýý.  I am lucky, vždyť ty taky... Budem spolu, pouštět draky... Ahoj, Filipe, tam nahoru. I já se brzy rozloučím s Kiliánem, neboj se. (10.12.2021)

Film inspirovaný životem režiséra Tyce i duchovnem filmu Nebe nad Berlínem (podle slov kameramana Marka Jíchy). Pošpiněný, neprávem. Ale já jednu hvězdu nechám zmizet kvůli něčemu jinému: divnému přístupu ke konečné podobě, tvar byl přece o 18 minut zkrácený - naštěstí jsem měl možnost vidět i tento useknutý konec (který byl potlačen, aby se Žiletky alespoň dostaly do Evropy, na žádost z Berlínského festivalu). (22.04.2009)

Podivnost. Skvělé scény střídají hrozné, příjemné herectví střídá nepříjemné (k dialogům se snad raději nebudu vyjadřovat). Krásné záběry, leč občas prázdnotou zející - krásné myšlenky, z jejichž zobrazení je však docela často cítit amatéřina - krásný Filip Topol a krásná hudba jeho Psích vojáků, avšak ta bohužel dostala krutě málo prostoru (titulní skladba na závěr je ovšem vskutku duši-drásající). Přesto je v tomhle snímku "něco", co mě nutí chtít ho vidět znovu... (23.03.2007)