Anjeli v Amerike

Něco neuvěřitelného a těžce popsatelného. Andělé v Americe se odehrávají v prostředí, kde se stírají rozdíly mezi realitou a sny, mezi heterosexuály a homosexuály, mezi mormony a židy, mezi nadějí a zoufalstvím, mezi dobrem a zlem. Tři navzájem se protínající dějové osy; pár gayů, z nichž jeden má AIDS, vzorný manžel uvědomující si, že ho přitahují muži, a nelítostný právník, který si odmítá připustit, že by mohl viru HIV podlehnout; to všechno vytváří zvláštní směs, která se vám z hlavy dlouho nedostane. Natolik zvláštní, že docela věřím, že bude pro většinu lidí naprosto nestravitelná, ale já jsem jejímu kouzlu naprosto podlehla. Dialogy možná na první pohled nedávají vždy úplně smysl, ale postupně zjistíte, jak je to všechno tak nějak dokonalé... Stejně jako geniální tah s obsazením některých herců do více rolí zároveň (například Emma Thompson hraje zároveň bezdomovkyni, lékařku i anděla, Meryl Streep zas dávnou odsouzenou, rabína, milující matku a anděla). A to, že jsou herecké výkony všech doslova fenomenální, to snad ani nemusím dodávat. Pro mě tedy vede (zase) Al Pacino, jeho role namyšleného bohatého právníka Roye Cohna, dle jeho slov "heterosexuála, co chrápe chlapama", byla něco, co se moc často nevidí. Svým způsobem neuvěřitelně odporná, ale v tom samém okamžiku i zvláštně lidská. Jako by v jeho postavě přece jen něco dobrého zbylo, ale on se své image odmítal do posledních minut vzdát... Nebudu to protahovat, o Andělech v Americe by se toho dalo říct hodně, ale kdo to neviděl, nemůže mít snad ani představu, o čem to mluvím. "Američani nemocné nepotřebují. Podívej se na Reagana. Je tak zdravý, že to není lidské. Je mu snad 100 let, schytá kulku do prsou a za dva dny jezdí na Západě v pyžamu na ponících. Kdopak to dokáže? Tohle je Amerika. To není země pro nemocné." (03.02.2006)

Proboha, proboha, proboha. Teatrálnost není moje parketa, ať si sérii obsadí sebehvězdněji. Anděl věčně opakující "já já já", gayové na každym rohu a psychicky nemocná manželka. Musim přiznat, že sem to sledovala s nechutí a dokoukala to jenom proto, že sem neměla nic lepšího na práci. Jednu hvězdu za výjimečnou originalitu, jedinečnost, nápad a ztvárnění. (23.06.2011)

Je to pár dní, co jsem absolvovala tenhle skvost a stále mi nejde z hlavy. I když nejsem přívržencem (a ani nemám ty ambice) dlouhých rozborů filmu od nasvícení až po catering, mám chuť se rozepsat a pořádně vás potrápit, protože jsem toho zkrátka plná. Věděla jsem přibližně, s čím budu mít dočinění (Nichols je se svou Silkwoodovou, Absolventem, Virginií a dalšími skvělými filmy objekt hodný sledování), ale že to bude taková bomba, to jsem ani ve snu nečekala. Jsou nám tu představeni homosexuálové, židé, mormoni, právníci, zdravotníci, andělé, oběti ... politické situace i názory na ně, někdy v nepochopitelných dialozích, ale to se jen může chvilku tak zdát. Za hlavní postavu považuji prohnilého právníka Al Pacina, nejen proto, že jeho výkon je něco tak strhujícího, že vás to v některých místech odvede od čtení titulků a vnímání slov, ale i že se od jeho postavy umírající na "rakovinu jater" všechno odvíjí. Mladý kolega, který k němu vzhlíží, chce udělat všechno správně a tak se osvobozuje ze zajetí heterosexuality, svou manželku nechává napospas osamělosti, valiu a halucinacím a odchází k příteli, který při první zdravotní komplikaci svého AIDS nemocného druha vzdává letitý vztah. Nepodobá se to filmům na téma AIDS, které jsem dosud viděla (takovéto "umírám, léky jsou drahé, plačte sborem a vemte si ze mě odstrašující příklad, ale nediskriminujte mě"). Tady je to jinak: nemocní si nemoc prožívají po svém a sami, protože na nemoc je nakonec každý úplně sám, a "zdraví" si zas srovnávají hodnoty a především vztah k těm prvním. A aby toho nebylo málo, v tom zápase jim pomáhají halucinogenní průvodci a andělé, protože "ON se na nás vykašlal, ON to vzdal a nechal nás v tom samotné". Nakonec, a to řikám, aniž bych chtěla prozrazovat finále, je to o naději. "Chci žít, stejně jako lidi, jejichž těla pokrývá víc ran než kůže, žiju tak rád, třeba s nemocí, chci přesto žít". A takhle bych mohla psát hodně dlouho, ale vážně, nechci vás trápit, a přesto, že to opravdu není film pro každého a netvrdím, že právě já jsem toho pochopení hodna (a jestli mě Nichols svými výrazovými prostředky tahá za nohu, ať klidně tahá, já mu to žeru), je to ohromující záležitost plná otázek, bláznovství, lidství i té naděje, a já vám ji velmi doporučuji. (06.01.2006)

Šestihodinový televizní epos stanice HBO, který neměl vůbec být v TV. Být totiž v kinech, jistojistě by bojoval o Oscary. Adaptace slavné divadelní hry o gayích a AIDS z roku 1993 nic neztratila na své aktuálnosti, televizní adaptace s rozpočtem 60 milionu dolarů se může pyšnit pěkně ubíhajícími, smutnými i vtipnými, dialogy a fenomenální herecké výkony Ala Pacina, Maryl Streep nebo Emmy Thompson se musí vidět. (12.12.2003)

Jsou to teda spíš slabší čtyři hvězdy. Hodně jsem zvažoval, jestli to nakonec nestočím ke třem. Chápu, že Andělé v Americe ve své době šokovali. Museli šokovat jak inteligentně pojatým tématem, tak hereckým obsazením, což v té době standard na mini sérii rozhodně nebyl. HBO ale hned od počátku působení v Evropě vědělo, jak na diváka. Pamatuju si, že tento seriál byl jeden z těch prvních, co zasponzoroval a mně teda hodně dlouho unikal. Herecky, což byl hlavní důvod si jej pustit, je to teda totální pecka. Ještě aby ne, když se jedná o divadelní hru. Nejzajímavější postavy pro mě jednoznačně byly Al Pacino a Jeffrey Wright. Jejich dialogy jsem si jednoznačně užíval, čímž neříkám, že ostatní nebyli zajímaví. Na mě to ale bylo moc do tepla, hodně o AIDS a navíc jsem z toho cítil vliv sionistů a kabalistů, což v seriálu sami vtipně glosovali a naráželi na to. Místy to bylo hodně avantgardní, více než by asi muselo být. Ztrácel jsem se v záplavě abstrakce, což chápu, že mělo snahu zapříčinit onu osudovost a epičnost. Na mě to ale úplně nezafungovalo. To ale neznamená, že jsem si to neužil. Závěr v Central Parku je velká pecka! (29.10.2020)