Sanatorium na věčnosti

Has si vyskoušel podobný typ filmařiny už u filmu "Rukopis nalezený v Zaragoze", který mi bohužel tolik nesednul. Zde se opět pouští do náporu na divákouvu psychiku, kde se sen prolíná s realitou v takovém množství, že se obě roviny už horko těžko odlišují. Film se vyznačuje dokonalou mizanscénou, kde je každičký detail dopracován do absolutna. Celkové kompozice scén mi lahodili oku. Ovšem tento film není pouhým "eye-candy", ale zaujme svým přesahem, který není pro všechny stejný. Každý si z tohoto "psýcha" odnese to svoje. Celé toto pozoruhodné dílo podtrhuje pod kůži se zarývající konec, který je jakousi symbolickou tečkou za 124 minut trvajícího zmatku, který není ani na chvilku smaoúčelný. (25.12.2006)

Hlavní hrdina Jozef přijíždí vlakem plným panoptikálních postav do polorozpadlého sanatoria navštívit svého domněle mrtvého otce. Sny se začínají střetávat s realitou, věci se chovají jinak, než by měly a místa se stávají povědomými, známými. Zavládá bezčasí, biedermeier se kříží s rokokem a alžbětínskou dobou, Napoleon stojí vedle Garibaldiho v muzeu voskových figurín, které ale působí znepokojivě (ne)živoucím dojmem. Kolonialismus žije v symbióze s židostvím i západní katolickou kulturou. Dekadentní hojnost zlata, drahých látek a jídla, jak si ho možná zkresleně z dětství pamatuje Jozef, střídá těsně před jeho odchodem na onen svět ošuntělá realita života v ghetu, mršin, rozkladu a židovských pogromů. (08.01.2012)

Téměř celý film se odehrává v jakémsi transcedentním čase, ve kterém se hlavní hrdina setkává s oživlými postavami minulosti. Do toho je pouze pár prostřihů na aktuální filmový čas. Snímku nelze upřít výbornou výtvarnou stylizaci mizanscény, vědomou kompozici dlouhých záběrů podporujících spiritualitu celého výjevu a působivou ponurou atmosféru vygradovanou v závěru. S koukatelnosti po stránce dějové je to však horší, neboť při sledování díla se předpokládá aspoň minimální empatie s polským vědomím, což se rozhodně nemusí podařit. Je to však pořád o něco lepší než podobně stavěný Wajdův film Veselka (1973), ve kterém se divák orientuje jaště hůře než v tomto případě. (14.02.2008)

Sanatorium pod přesýpacími hodinami (originální název) je hodně halucinační a trochu únavný film s krásnou hudbou o věčném hledání otce a o časových smyčkách. Rekvizity jsou: secese, polorozpadlé budovy, zbožní a kšeftující židé, tajemné ženy, všudypřítomná mlha, oživlé loutky/lidé zmrazení v čase. Hasovi lze vytknout poněkud akademický přístup ke zcela neakademickým věcem (vždy jsem u něj vzhledem k fantastičnosti námětů zklamán poměry principů neotřelosti a klišé, případně buřitelství (blasfémie) a pietnosti (legitimismu): převažují druhé z nich. V Sanatoriu jde často o přiznanou studiovku, hlavní hrdina mi připomněl Dočolomanského a celé to je trochu na hlavu postavený a vážnější Tajemný hrad v Karpatech. Jinak nesmírně proměnlivá, pestrá, poctivě promyšlená podívaná, vloženou informací mnohonásobně převyšující jakéhokoliv současného sběratele věci zvané Oscar© – za zcela samozřejmou nepředvídatelnost coby vrozenou vlastnost dobrého Evropského filmu dávám čtvrtou *. Doporučuji nezkoušet Sanatorium zhlédnout při únavě anebo v podvečer, snění se pak může křížit… (13.11.2010)

No tak to byla dobrá "haluz". Rozhodně ale né beze smyslu. A takový filmy já rád. Knižní předlohu jsem sice nečetl ale dokážu si představit, že to musí být hustý psycho. Pro běžnýho diváka bude Sanatorium pod klepsydrą spíše blázinec a nekoukatelnej film. Filmovej fajnšmekr tenhle polopozapomenutej klenot(jen 217 hodnocení) jistě ocení a docení. Silné 4hvězdy. PS. Po napsání komentáře jsem si přečetl komentáře co už zde byly a celkem pěkně to vystihl uživatel 3497299. (10.10.2023)