Sanatorium na věčnosti

Téměř celý film se odehrává v jakémsi transcedentním čase, ve kterém se hlavní hrdina setkává s oživlými postavami minulosti. Do toho je pouze pár prostřihů na aktuální filmový čas. Snímku nelze upřít výbornou výtvarnou stylizaci mizanscény, vědomou kompozici dlouhých záběrů podporujících spiritualitu celého výjevu a působivou ponurou atmosféru vygradovanou v závěru. S koukatelnosti po stránce dějové je to však horší, neboť při sledování díla se předpokládá aspoň minimální empatie s polským vědomím, což se rozhodně nemusí podařit. Je to však pořád o něco lepší než podobně stavěný Wajdův film Veselka (1973), ve kterém se divák orientuje jaště hůře než v tomto případě. (14.02.2008)

No tak to byla dobrá "haluz". Rozhodně ale né beze smyslu. A takový filmy já rád. Knižní předlohu jsem sice nečetl ale dokážu si představit, že to musí být hustý psycho. Pro běžnýho diváka bude Sanatorium pod klepsydrą spíše blázinec a nekoukatelnej film. Filmovej fajnšmekr tenhle polopozapomenutej klenot(jen 217 hodnocení) jistě ocení a docení. Silné 4hvězdy. PS. Po napsání komentáře jsem si přečetl komentáře co už zde byly a celkem pěkně to vystihl uživatel 3497299. (10.10.2023)

Sanatorium na věčnosti se nabízí jako surreálná alegorie "věčného života", vypůjčeného skrze možnosti moderní medicíny. Především ale funguje jako hledání ztraceného času, kdy hlavní hrdina navštíviv svého otce v nemocničním předsmrtném bezčasí (i když bezčasí je jenom zdánlivé, neboť je postupně pohlcováno spolu s ubýváním písku v hodinách - pův. název Sanatorium pod klepsydra odkazuje v polštině k významu přesýpacích hodin, "věčnost" tedy nemůže trvat navěky), proplouvá podobně jako Alenka světy fantazie vlastní paměti, jejichž průchody se skrývají v neobydlených prostorách pod postelí nebo pod stolem. Fantastické scény naplněné exotikou, dobrodružstvím, erotikou a náboženstvím nesou silný vliv hrdinova otce, který je celému dění neustále nablízku, usazen na půdě mezi svou sbírkou vycpaných ptáků. Všem bych pak doporučil především stejnojmennou knižní předlohu Bruna Schulze, jejíž obraznost je v literatuře nevídaná (B. Hrabal Schulzovu estetiku miloval). Já osobně jsem si vizualizaci Schulzova textu představoval sice poněkud odlišně, což ovšem nemění nic na tom, že se jedná o výborný film, který si zaslouží být pozdvižen ze zapomnění filmových archívů. (05.08.2010)

Hlavní hrdina Jozef přijíždí vlakem plným panoptikálních postav do polorozpadlého sanatoria navštívit svého domněle mrtvého otce. Sny se začínají střetávat s realitou, věci se chovají jinak, než by měly a místa se stávají povědomými, známými. Zavládá bezčasí, biedermeier se kříží s rokokem a alžbětínskou dobou, Napoleon stojí vedle Garibaldiho v muzeu voskových figurín, které ale působí znepokojivě (ne)živoucím dojmem. Kolonialismus žije v symbióze s židostvím i západní katolickou kulturou. Dekadentní hojnost zlata, drahých látek a jídla, jak si ho možná zkresleně z dětství pamatuje Jozef, střídá těsně před jeho odchodem na onen svět ošuntělá realita života v ghetu, mršin, rozkladu a židovských pogromů. (08.01.2012)

(KSE - P) Wojciech Jerzy Has údajně na tomto projektu pracoval přes 5 let. Já nehodlám tento komentář psát delší dobu, než je 5 minut, protože mi bohatě stačily dvě hodiny předtím. Nejsem obeznámen ani se Schultzovou předlohu, ani jsem od Jerzyho Hase neviděl nic jiného, ale po tomhle zážitku mám tendenci zastat ignorantský postoj a dál se s ničím nic neobeznamovat. Pokud napíšu, že mě film po celou svou stopáž míjel, bude to dojmologie, ale jako mnohem problematičtější vidím to, že se míjel hlavně se surrealismem. Surrealisté rádi tvrdí, že v případě jejich děl jde v první řadě o dojem a jakýkoliv vědomý konstrukt není na místě, a tak je s podivem, že je zde vůbec možné v základech rekonstruovat fabuli ("hlavní hrdina Jozef přijíždí do sanatoria setkat se se svým otcem") a celému tomu bloudění mezi minulostí a přítomností, skutečností a sny či představami je dán jasný řád a cíl. I z tohoto hlediska je zajímavá trivia informace, že Hasovi zabraly přípravy víc jak 5 let, což je v rozporu s automatickým psaním, které má zachytit podvědomí, prostřednictvím čehož právě mohou být reflektovány dobové nálady. Ovšem (před?)válečný zeitgeist jako kdyby byl zde tím hlavním, o čem se vypovídá a k čemu se celou dobu směřuje, a tak mi vše ostatní přijde jako hrozný konstrukt a poněkud tupá a především nesmírně ubíjející manýra. A to jsem měl za to, že surrealismus vycházel z dadaismu, a tak to bude alespoň správně podvratná "gilliamovská" či "švankmajerovská" zábava. Bohužel ani to ne. Nemůžu se zbavit přesvědčení, že tento umělecký směr na celovečerní ploše fungovat dost dobře nemůže, pokud má být něčím víc než pouhým ozvláštněním v narativním filmu či warholovským experimentem. (28.01.2012)