Konečne nedeľa!

Přepsáno v dubnu 2018. Konečně neděle! se v lehkém houpavém rytmu vznáší nad obzorem při jasném svitu luny. Kriminální žánr vyniká hravostí, lehce poťouchlou a přesto uchvacuje svou nonšalancí. Cílem příběhu je vypátrání zločince, a přesto není tento záměr hlavní podstatou. Jádrem je způsob, kterým se tančí. Rozvernost je v detailech, ve zvratech pátrání, v sarkastickém nádechu rozhovorů i místech rozjařeného oddechu. Atmosféře neschází napětí, éterické šumění dráždivosti, vzpřímená elegance i jiskřivé chvění. Konečně neděle! je hebkým pohlazením, zanechává v duši zřetelnou stopu blaženosti a pocit uspokojení ze vzletné poezie. Hlavní předností filmu je Barbara Becker (vynikající Fanny Ardant), výkonná sekretářka, nadšená ochotnická herečka a oduševnělá kráska. Lahůdkou jsou důvtipné slovní přestřelky mezi ní a jejím šéfem. Je popoháněna skrývaným citem a neohroženě vyhledává další překážky. Je svůdným esoterickým zjevením, taktovkou udává rytmus a vládne celému filmovému panství. Hlavní mužskou postavou je Julien Vercel (dobrý Jean-Louis Trintignant), provozovatel realitní agentury a Barbařin zaměstnavatel. Soukromá i společenská spokojenost je lehkým mávnutím kouzelného proutku znenadání ukončena. Překvapení se mění v děs a hrůzu a zoufalé zápolení o očištění osobní bezúhonnosti. Je přímý až jízlivý, přesto je stále jeho základem důstojná laskavost. Důležitou postavou je Maître Clément (zajímavý Philippe Laudenbach), Julienův advokát s pochopením i slabostí pro zločiny z vášně. K výraznějším postavám patří Santelli (příjemný Philippe Morier-Genoud), policejní komisař, vyšetřující záhadnou sérii vražd. A také Paula Delbecq (zajímavá Anik Belaubre), pokladní kina Eden a vydírající hlas hysterické zuřivosti. Z dalších rolí: pátrající bratr oběti a křesťanský duchovní Massoulier (sympatický Jean-Pierre Kalfon), nekonvenčně se tvářící lokální novinář a bývalý Barbařin manžel Bertrand Fabre (Xavier Saint-Macary), Paulin bratr a tvrdě jednající provozovatel nočního podniku a lechtivého uspokojení Louison (dobrý Jean-Louis Richard), provokativně přezíravá a bouřící Julienova manželka Marie-Christine Vercel (zajímavá Caroline Sihol), naštvaná pouliční nevěstka (Nicole Félix), zkušený provozovatel soukromé detektivní agentury Lablache (Georges Koulouris), či sebevědomá uchazečka o práci sekretářky (Pascale Pellegrin). Napětí detektivního pátrání a zoufalé hledání vlastní spásy je povzneseno Truffautovým stylovým nadhledem. Hravost je rozkošná, švihácky upravená a potěšující. Vždyť jde o chtíč a posedlost. Radostí prozářený prožitek! (01.05.2009)

Chvíli mi trvalo, než jsem se do toho dostal (zajímavé, že takhle jsem to měl zatím u každého filmu, který jsem od Truffauta viděl), ale nakonec z toho vypadla pěkná a celkem povedená pocta Hitchcockovi. Pěkně natočené, dobře zahrané, napínavé (ale kvalitám Hitchcockovým nejlepších filmů se to rozhodně nevyrovná), líbil se mi i ten příběh, který toho Hitchcocka připomíná opravdu hodně. Jenom mi tam bůhvíproč nesedělo to, že je to natočené černobíle, osobně by se mi to víc zamlouvalo barevné (on pak později Hitchcock taky točil barevně). Pak už bych vytýkal jenom nějaké drobnosti, ale to nic nemění na tom, že se mi ten film líbil a klidně bych se na něj podíval i znovu. A taky už můžu říct, když už jsem od Truffauta viděl tři filmy, že to byl talentovaný a dobrý režisér. Slabé 4* (11.01.2020)

Noirová krimoška, která v mnoha ohledech prokazuje opravdu vynikající kvality. Děj utíká splašeně dopředu, člověk se samým napětím leckdy nestačí ani nadechnout, občas naopak zaperlí vynikající fóry a povedené frky. A navíc naše ztepilá Fanny je zkrátka skvělej matroš od podrážek bot až po poslední vlas na hlavě – kdo se do ní okamžitě nezamiluje, je blázen. Tak proč nehodnotit maximálním počtem bodů? … Ono je tady totiž jedno „jenže“…. Ani přes ty skvělý stehna v bílejch kamaších nemůžu ignorovat skutečnost, že příběhová část připomíná rozstřílenej cedník. Vyprávění je vzrušující jen ve fázi "vršení záhad", ve fázi "odhalovací" pak bohužel leckteré momenty utíkají jak oka na punčoše, některá fakta nebo údaje do sebe zkrátka nezapadají a finální rozuzlení a ozřejmení motivací jakoby uteklo z říše banálních pohádek. Škoda, přeškoda! „Konečně neděle!“ mi ve finále vychází jako film se silnějšími třemi bodíky… ale díky slečně, co se umí ohánět Eiffelovkou, se na něj zase někdy rád podívám. (30.05.2010)

Vercel je trochu muž pod papučou, ktorému je žena neverná a po obvinení z vraždy je jasné, že bez ženskej pomoci sa nezaobíde. Fanny Ardantová v úlohe jeho sekretárky ho tak prevyšuje symbolicky nielen svojou výškou, ale najma dôvtipom pri ziskávaní informácií. Vlastne sa jej nemôže rovnať ani polícia, ktorá výsledky jej vyšetrovania s radosťou prijíma. Konečne nedeľa je príťažlivá najma vďaka výbornému castingu a miernou netradičnosťou témy u významného predstaviteľa novej vlny. Hovory s Hitchcockom boli pre jej vznik asi kľúčové. Nakoniec tu nie je dôležité čo, ale ako. Nemám s tým žiaden problém. "Za koľko?...Za desať osem..." (06.11.2013)

Evropská obdoba amerického remaku tvoří v pomyslném řetězci předčasně uzavřené Truffautovy filmografie jeden z nejzářivějších bodů. Černobílý film je součástí režisérova záměru právě tak jako obnažená otevřenost příběhu. Francouzský romantismus tímto pojetím získává nový rozměr. Konfrontace mužského a ženského pohledu má poměrně komplikovaný základ, do něhož se vedle přirozené odlišnosti mužských a ženských přístupů řešeného problému (obvinění z vraždy) mísí ve vzrůstající míře i momenty ryze feministické a posléze citové. Je to proslulá americká drsná škola a není to americká drsná škola. Fanny Ardantová, snad ještě smyslnější a intelktuálnější symbol neopakovatelného francouzského ženství než její starší generační vrstevnice Deneueová, zřejmě právě v posledních Truffautových dílech dostala své nejvděčnější herecké příležitosti. Ku prospěchu filmu i jeho diváka. (02.12.2007)