Hamlet

Některé dialogy při sledování čtyřhodinové verze mohou na Shakespearovského nefanatika působit zdlouhavě, ale i tak se jedná o jedno z mých nejoblíbenějších převedení divadelní hry na médium zvané film. Scény, kde Hamlet předstírá šílenství, jsou dokonalé. Vůbec bych se nezlobila, kdyby se Kenneth jednou pustil i do Macbetha. (29.10.2009)

Nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo, ale... hodně mě rušilo prostředí - kulisy, kostýmy a devatenácté století vůbec (spíš bych čekala, že na scénu vstoupí Oněgin než Hamlet). Film neměl temnou a ponurou atmosféru Olivierova filmu z roku 1948, která pro mě zatím zůstává nepřekonaná. Bohatě mi u téhle verze stačí poloviční stopáž. Čtyřhodinovou bych rozhodně nezvládla. (18.02.2012)

Konečně můžu plně docenit tu geniální scénu z Černé zmije (doporučuji, mimochodem) a je pravda, že na ní něco je. Vlastně toho na ní je docela dost. Čtyřhodinová verze Hamleta, do které jsem se mimochodem pustil naprosto dobrovolně a svéprávně, je místy totiž opravdu strašně, ale opravdu strašně dlouhá. Jenže... celou dobu se na ní nádherně kouká. To, že Kenneth Brannagh Shakespeara umí naprosto mistrovsky, je známá věc a právě tenhle film je toho nejzářnějším příkladem. Britské herecké velkohvězdy ve velkých i malých rolích (kromě famózního Brannagha namátkou třeba neméně famózní Derek Jacobi nebo Kate Winslet, ale i další, celou dobu vskutku velkolepě hovořící), úchvatná výprava a hlavně naprosto dokonalá kamera. Ta dvouhodinová verze prostě nemůže být dobrá, nemůže. Těch čtyř hodin rozhodně nelituju (fakt vás to neuspí), ten film je skutečně dokonalý a zejména finále s lustrem (je tam lustr!) stojí za to. Zabere vám to sice dýl času, než čtení, ale vlastně je to mnohem záživnější, protože... no, prostě proto, spousta Shakespearů je lepší na plátně (nebo na divadle), obzvlášť, když ho řídí ten nejpovolanější. Za dlouhou verzi 95%. Vidět, či nevidět? To je, oč tu běží, leč odpověď je jasná... (09.06.2017)

Z většiny herců, když se pokoušejí o Shakespeara, mám pocit snad až strachu a úpěnlivé snahy rozehrát co největší a nejdůstojnější drama. Napadají mě tři, kterých se to netýká. Anthony Hopkins v Titovi, Orson Welles v Othellovi a Macbethovi a právě Branaghn. Úspěch tkví v tom, že se jim daří vyvolat pocit, že si roli užívají, že každé slovo je pro ně zábavné a samozřejmé. Branaghnův Hamlet to navíc násobí tím, jak jde o obrovskou shakespearovskou fetiš, kde čtyři hodiny plynou ta cizokrajná a přitom anglická slova v tak nekonečném toku, jako by nám tvůrci vzkazovali: "Chcete Shakespeara? Tak my vám ho dáme tolik, že následující měsíc při zaslechnutí slova divadlo chytíte závrať." Celý ten film by mě mohl strašně iritovat, ale já jsem byl naopak docela pobaven tím, jak extrémně shakespearovské všechno je, a to daleko za hranou snesitelnosti. Taky platí, že zatímco jindy nemám rád srovnávání s předlohou (resp. rád si ho přečtu, ale odmítám z toho vyvozovat hodnocení), u Hamleta, jako u mnoho dalších Shakespearů, je zajímavé právě to, že jde o adaptaci. Jako film je to vlastně neplnohodnotné - zajímavé to je až v porovnání s originálem a hlavně zvyklostmi ho adaptovat. (15.09.2013)

Kvalitní zpracování Shakespearova dramatu, ale přesto ani mistr Branagh nedal filmu tu "shakespearovskou" jedinečnost a patinu toho něčeho shnilého v říši Dánské. Většina filmu dost průměrná, ale pak je tady několik scén, které film vytahují z průměru, ale přesto se tato tragédie z průměru nevymaní. Hrozné herecké výkony některých herců (Winslet, Williams) navíc mají blíže k parodii než k vážně míněnému převedení jedné z nejslavnějších tragédií. Film mě nechal poměrně chladným. 60% (14.01.2012)