Posledné metro

Neviem sa zbaviť dojmu, že je tu zasadenie do konkrétnej doby na škodu... Aby som bol presnejší - vadí to príbehu, ktorý by som zhliadol radšej, než toľké balancovanie na hranici umenia pre umenie, ktoré, aby sa stalo dokonalým (a že to je dokonalosť sama!), nutne muselo voliť prostriedky, aké volilo, teda konkrétny priestor aj čas... Truffaut sa rád pohráva - divadlo predstiera život, v živote sa hrá divadlo a nakoniec už nie je jasné, kedy sa hrá a kedy žije. Žije ostatne len tak z polovice, tá druhá predstiera a koho viac baví ponáranie do príbehu než do formy, ten si to neužije (môj prípad). Naopak "inžinieri-architekti" majú vystarané o jeden z najsilnejších filmových zážitkov vôbec... Aj to treba vedieť (a vidieť nezaškodí). (18.07.2006)

Poslední metro je komerčně nejúspěšnější a divácky nejoblíbenější Truffautův film, kde se sešla silná herecká sestava v čele s herecky vyzrálou a navýsost půvabnou Catherine Deneuve a Gérardem Depardieu, který tehdy byl plný energie, charismatický a dosud neokoukaný. Přes nesporné režijní mistrovství a zajímavé okupační téma ale nemůžu dát plný počet hvězdiček, protože některé motivy ve filmu mi jednoduše nesedly. Funkční je ta část, která ukazuje svět pařížského divadla, herců a ostatních divadelníků a zároveň milostný trojúhelník mezi hlavními postavami, kdy manžel ukrývající se před represí jen bezmocně sleduje vznikající milostný vztah mezi svou ženou a jejím hereckým partnerem. Nepříliš funkční je naopak širší zobrazení historické éry okupované Francie, kdy dvě stě policistů hledá hlavního hrdinu a nezjistí, že se ukrývá ve sklepě svého divadla. Gestapo poté, co získá stopy po přítomnosti Steinera v Paříži, se nechá obalamutit tím nejbanálnějším trikem v době, kdy popravy a deportace běžely jak na drátku a široká síť udavačů a aparát gestapa prováděly efektivní práci. Tohle zlehčení a zjednodušení tíživé doby by se dalo omluvit v komedii, nikoliv ve filmu tohoto žánru. Nejzajímavější jsou momenty, kdy divadelní představení na prknech divadla splývá s reálným životem filmových hrdinů. Hravý, profesionálně velmi dobře natočený film. Celkový dojem: 85 %. (26.12.2008)

Z dnešního pohledu "nevypadají" Truffautovy filmy jako z "nové vlny", spíš ze staré vlny filmové klasiky, ale z vlny nejstrmější a největší. Nejde tu o dočasné vlnobití často úspěšných experimentálních děl, ale o dokonalou práci, řemeslo, na všech úrovních. U novějších filmů jsem často rozmrzelý z delších dialogů. To jsem u Truffauta nikdy necítil; Poslední metro mi přesto připadá hodně "ukecané", a to ne pro přebytek slov, ale pro přebytek obrazů, které jsou snadno převoditelná na slova. - Ještě bych chtěl krátce reagovat na gaudalinovu kritickou poznámku, že "divadlo" je tu příliš oddělené od "světa", že fim nereflektuje adekvátně vnější realitu. To je sice pravda, ale rekflektovat vztah divadlo-lidi a divadlo-svět v dané situaci, to je i na Truffauta moc. (17.09.2021)

POSLEDNÍ METRO není určitě posledním filmovým zážitkem. Snaha o neotřelé a ne zcela pravděpodobné pohledy postihující svým způsobem velmi zajímavé situace protiněmecké rezistence představuje v tomto francouzském případě zcela neobvyklý pohled na pařížskou divadelní scénu. Hlavní postavy, ztělesněné Deneuvovou a Depardieuxem, jimž zdatně sekunduje relativně méně známý - ne méně schopný nebo osobitý - Jean Poiret, nastavují odvrácenou tvář německé okupace tehdy ještě nevichystické části Francie na podzim 1942 a v dalších měsících a letech války. Obraz, který nabízí režisér Truffaut, pro něhož okupace zůstávala zřejmě trvalým traumatem jeho dětství, se v základních ohledech neliší od toho, který známe z českého prostředí. Až překvapivě velká částí inteligence hrdého římskogermánskokeltského národa Vercingetorixova a sv. Jany z Arcu až překvapivě lehce propadla při reparátu z vlastenectví, ale i obyčejné lidské slušnosti. I nejtužší tíseň nezbavuje zcela lidských potřeb a i intimní momenty, odehrávané v ne zcela klasických kulisách zákulisí divadelního prostředí, si v Truffautově líčení zachovávají stále cosi z francouzskké noblesy. Závěrečná děkovací scéna inscenace současného dramatu je v tomto případě víc než symbolická. Poděkovat musí totiž i ten, kdo si našel cestu k tomuto skvostu světové kinematografie. (02.12.2007)