Boží ruka

Umírněnější a méně opulentní Sorrentino, zase ale o to více osobní (až autobiografický), obnažený, niterný. První půlka je neskonale zábavná a vtipná, pak přijde tíživý zlom, aby to celé v poslední čtvrtině krásně vygradovalo a uzavřelo se v mohutně doznívajícím finále. Velká nádhera, Mládí a papežská série jsou sice pořád na vrcholu Sorrentinovy tvorby, ale to jednoduše proto, že představují nejvyšší metu filmového umění, takže i při této skutečnosti lze Boží ruku označit jako velkou filmovou událost (pravda, o něco méně nápadnou, než bývá u autora zvykem) a rozhodně jeden z filmů roku. (15.01.2022)

Jeden z těch filmů, co to dám srdcem a ne rozumem. Ale nemůžu jinak. Už dva dny mi leží v hlavě a nechce se mu ven. Možná trošku horší příběh, ale to vem dneska čert. Jinak velká paráda. Hlavně hudba, konec a poslední scéna. Nádherné, zároveň mnohdy bolestné dospívání a určitě nejlepší Sorrentinův film. (29.12.2021)

Umírněný Sorrentino jak hudebně, tak obrazově...Sorrentino nesmělý a vzdávající hold - ženskosti, městu, klasikům...Pocitově a vypravěčsky vyznívá Boží ruka jako by Fellini potkal Homolkovy na spanilé jízdě pod Vesuvem...A pro rodilé a zemité Italy, kteří jsou pro celistvost a poetiku příběhu nenahraditelní, se zapomnělo dokonce i na obsazení černochů nebo Laponců...Jedinou exotikou je tady Argentinec v TV :) Zázrak, že by jeden políbil i hlavičku Malého mnicha... (16.12.2021)

"Takže, jak moc sexy byla dneska teta Patrizia, úplně nahá? Od jedný do stovky." "Miliarda." "A kdyby sis musel vybrat, buď že bude Maradona hrát za Neapol, nebo ošukáš tetu Patriziu, co bys vybral?" "Maradonu." ________ Částečně autobiografické italské drama 'Boží ruka' (jehož název odkazuje na legendární falešný gól Diega Maradony) je půvabným milostným dopisem Paola Sorrentina své rodné Neapoli, v němž oslavuje genius loci - neboli ducha místa - tohoto velkoměsta, do jehož víru zasazuje coming of age příběh o sebepoznání a iniciačním procesu dospívání teenagera Fabietta, který je režisérovým alter-egem. Sorrentino v této osobní zpovědi, krom onoho vzpomínání na své mládí, zároveň opěvuje ženskou krásu, vzdává hold mýtu Diega Maradony, vyznává své city italské kinematografii, a poeticky zobrazuje obyčeje každodenního života a přirozeně je kombinuje s prvky fikce. Bezpochyby jde o jeho nejosobitější projekt, nicméně to, s jakou elegancí Sorrentino tyto aspekty asociuje prostřednictvím pečlivé práce s formálním jazykem magického realismu, je prostě obdivuhodný...... // VERDIKT: esence evropského filmu. // (26.12.2021)

Autobiografický příběh mladého Sorrentina? Hezký film o dospívání a zásahu do něj přísnou rodinnou tragédií. V první polovině jsou i hádky a třenice mezi postavami odlehčené typicky italským humorem a film je milým nahlédnutím do neapolské rodiny bankéře s vtipnými postavami i momenty. Druhá polovina pak trefně vystihuje prázdnotu a tápání teenagera v nutném osamostatňování se, bez podpory a lásky rodičů. Sorrentino s jasně čitelným příběhem, bez metaforických ornamentů a vizuálních výstřelků. Ale taky s všeobecně ohraným filmovým příběhem. (05.06.2024)