Boží ruka

Nepodařená vykrádačka typické poetiky italských filmů vzniklých v době, do níž je zasazen i tento film. Hodně křiku, nahých holek v nezvyklých situacích, velkých rodin, divoké gestikulace, hlasité mluvy, podivných existencí- ať už jde o proporce, formy postižení, nebo specifické charaktery… Nepůsobí to ale přirozeně, je to křečovité, je to póza. Některé scény zralé na zlatou malinu, naopak na vysloveně silnou, takovou, která by mě chytla za srdce a způsobila nějaké hlubší citové pohnutí, jsem v Boží ruce nenarazil. Převážně nelíbilo. A nejen kvůli té pošahané granny. Já bych něco takového ve svém filmu nechtěl, fakt ne. (26.03.2022)

(28/2022) / A to som sa tak tešil na nového Sorrentina. Ale už od začiatku som ťažko hľadal cestu k tým bizarným postavičkám. Často sa vyzdvihuje poetickosť jeho tvorby, ale v tomto prípade som ju takmer nevnímal, keďže je ukrytá pod nánosom až takmer karikatúrneho stvárnenia. A ani prostredie Neapola a zjavná autobiografickosť hlavného hrdinu na mňa nezapôsobili. Film zachraňuje druhá polka v ktorej sledujeme dozretejšieho hlavného hrdinu a vôbec aj celého filmu. Všetko je zrazu dospelejšie, vážnejšie. To mi sadlo viac. Niekde v pozadí chápem, že ten film je kvalitný, ale mne moc nesadol. (6/10) (28.02.2022)

Umírněný Sorrentino vzpomíná na své mládí. Milostný dopis Neapoli a osmdesátkám, který sází spíše na atmosféru daného času a místa než na vyprávění uceleného příběhu. Režisérovi fanoušci tak mohou lépe pochopit, z jakých kořenů vzešel; ale stačí to na dobrý film? Více zde. (01.01.2022)

Velká nádhera mě uchvátila, seriál Mladý papež zaujal a film Oni a Silvio mě i přes několik výtek bavil… Paolo Sorrentino se tím stal jedním z mých nejoblíbenějších italských režisérů. Boží ruku jsem si tak nemohl nechat ujít. Hned z počátku je třeba říct, že to není film primárně určený fotbalovým fanouškům. Linka s Maradonou je jen příjemným podkresem. Sorrentino mě ale baví i bez něj. Jeho kompozice záběrů jsou stále úchvatné, obsazení skvělé, podivné postavy správnou mírou praštěné a dialogy místy zábavné a místy mrazivé. Scéna s rodinnou oslavou, kde se všichni dohadují a hašteří, v nás vyvolávala záchvaty smíchu. Zhruba v polovině se film překlopí do dramatické roviny a začne být vážnější a více zamyšlenější. Napadá mě jen jeden nedostatek, k vyššímu hodnocení mi chyběla hudba. Ta povětšinou není žádná. Přesto jde o stále velmi dobrý snímek, i když absolutní Velká nádhera to není. (12.01.2022)

Pocta ženám (i keď s istou mierou vulgarizovania), Neapolu, Maradonovi, futbalu a sčasti aj talianskemu filmu. Kvitujem upustenie od opulentného, miestami videoklipného štýlu z Veľkej nádhery a Mladosti (aj keď tieto filmy zbožňujem) a návrat Sorrentina k jeho ranej tvorbe. A áno, Sorrentinov Amarcord. (31.01.2022)