Boží ruka

"Takže, jak moc sexy byla dneska teta Patrizia, úplně nahá? Od jedný do stovky." "Miliarda." "A kdyby sis musel vybrat, buď že bude Maradona hrát za Neapol, nebo ošukáš tetu Patriziu, co bys vybral?" "Maradonu." ________ Částečně autobiografické italské drama 'Boží ruka' (jehož název odkazuje na legendární falešný gól Diega Maradony) je půvabným milostným dopisem Paola Sorrentina své rodné Neapoli, v němž oslavuje genius loci - neboli ducha místa - tohoto velkoměsta, do jehož víru zasazuje coming of age příběh o sebepoznání a iniciačním procesu dospívání teenagera Fabietta, který je režisérovým alter-egem. Sorrentino v této osobní zpovědi, krom onoho vzpomínání na své mládí, zároveň opěvuje ženskou krásu, vzdává hold mýtu Diega Maradony, vyznává své city italské kinematografii, a poeticky zobrazuje obyčeje každodenního života a přirozeně je kombinuje s prvky fikce. Bezpochyby jde o jeho nejosobitější projekt, nicméně to, s jakou elegancí Sorrentino tyto aspekty asociuje prostřednictvím pečlivé práce s formálním jazykem magického realismu, je prostě obdivuhodný...... // VERDIKT: esence evropského filmu. // (26.12.2021)

Z toho mála co jsem od Sorrentina viděl je Boží Ruka někde uprostřed.Moc pěkná kamera je jasná a láska k Neapoli,rodině a filmařině očividná,nicméně víc jak dvě hodiny je na takhle komorní konverzačku poměrně dost a v druhé půlce už sem se víc nudil než bavil.Kdybych si měl vybrat mezi podobně laděnými filmy (nejen) o dospívání asi bych raději sáhl po Call Me By Your Name (a z toho sem taky nebyl úplně na větvi)...60% (21.12.2021)

Dospívání není nikdy jednoduché. Ani Fabietto v podání sympatického Filippa Scotti není výjimkou. Oceňuju natočení v jakémsi klasickém evropském formátu, bez zbytečných efektů. Filmu by prospělo lepší sestříhání, méně opatrná kamera a trochu rozumu při psaní scénáře (aby mi při určité v reálu těžko představitelné scéně nebylo na zvracení). (17.12.2021)

Rozhodně lepší počin než předchozí Silvio, kdyby se ale věnovalo více pozornosti Neapoli, mohla z toho být Velká nádhera II. V ní se Sorrentino nemusel vázat vyprávěcí linkou (kterou zde zastupuje autobiografie) a vznikla tak volná skladba obrazů, v níž nebylo třeba charakteristiky postav podrobovat nějaké pevnější vývojové kompozici. V Boží ruce ale podstatnou část stopáže zabere epika okolo rodiny; pokud jsou charaktery načrtávány jen karikačně a anekdoticky, je to náramná zábava. V momentu, kdy se soustředění ponoří do portrétu dospívajícího sirotka, to trochu ztrácí soudržnost (dech nikoli - pořád je to velká filmařina). Film je tentokrát více auditivizován zvuky, hudba (kterou režisér umí jindy naroubovat geniálně) je překvapivě úsporná. Rozhodně je to film pro velké plátno, adventní premiéra na Netflixu - pro masové publikum vykrmované romantickými předvánočními selankami - bude šlápnutí vedle... (20.11.2021)

Autobiografický příběh mladého Sorrentina? Hezký film o dospívání a zásahu do něj přísnou rodinnou tragédií. V první polovině jsou i hádky a třenice mezi postavami odlehčené typicky italským humorem a film je milým nahlédnutím do neapolské rodiny bankéře s vtipnými postavami i momenty. Druhá polovina pak trefně vystihuje prázdnotu a tápání teenagera v nutném osamostatňování se, bez podpory a lásky rodičů. Sorrentino s jasně čitelným příběhem, bez metaforických ornamentů a vizuálních výstřelků. Ale taky s všeobecně ohraným filmovým příběhem. (05.06.2024)