Moje učitelka chobotnice

Nikdy v životě bych nevěřil, že mě dojme dokument o jedné malé a docela obyčejné chobotnici. Ale je to natočeno tak nenuceně, že na konci i slza (skoro) ukápla. Nejen milovníkům přírody a oceánů vřele doporučuji, třeba vám to dá ten nezaměnitelný pocit pomíjivosti a zároveň nefalšovaného přátelství, o kterém jsem nikdy předtím neslyšel. A dost možná, že už ani nikdy neuslyším.... (07.10.2020)

Jestli si něco umí Netflix vybírat/produkovat/nakupovat téměř se 100% jistotou, jsou to dokumenty. A střetnutí s jednou roztomilou chobotnicí je bezpochyby jedním z těch mnoha příkladů. Z filmu je cítit na sto honů, že hlavní představitel naprosto miluje potápění v oceánu, mořský život a samotné mořské dno a plnými doušky to přenáší na diváka. Mně osobně to tolik neříká (vždycky mě víc zajímala suchozemská fauna) a jeho entuziasmus jsem plně nedocenil, ale těch necelých 90 minut za to rozhodně stojí. PS : docela by mě zajímalo jak to natáčeli (vždy museli plavat ve dvou, ale kameraman Roger Horrocks i přes jeho obtížnou kameramanskou práci pod vodou není ani jednou zmíněn) a kolik za ten necelý rok natočili materiálu..7/10 (02.11.2020)

Fajn, tušila jsem, že bych mohla spadat do kategorie jedinců, které by teoreticky mohl rozbrečet životní příběh chobotnice, ale stejně jsem překvapená, jak moc jsem se s ní sžila. Nádherně natočený dokonale úžasný příběh. Podmořský svět je naprosto fascinující a lidstvo o něm ví pořád tak málo. Jeden z nejkrásnějších a zároveň nejdojemnějších dokumentů, co jsem kdy viděla. (30.11.2020)

Vzhledem k tomu, že můj nejoblíbenější dokument je Grizzly Man, můžu jen stěží docenit film, který vypadá, jako by ho natočil Timothy Treadwell. Chlápek jediný rok chobotničina života toho chudáka neúnavně stalkuje a dělá jí ze života peklo neustálého úprku a ostražitosti, zatímco si do ní projektuje lidské emoce, blouzní o nějakém vzájemném přátelství a vypráví příběh o sobě, který by mohl vyprávěk kdykoliv, ale od stolu by byla jeho banalita a nesnesitelnost mnohem patrnější. A možná kdyby u toho vyprávění nezněla tak teskná hudba, tak by divák nebyl tak moc na lodi, když mluví o tom, jak kvůli svojí krizi středního věku na rok opustil svou rodinu, včetně dospívajícího syna, aby se potápěl na druhé straně světa a točil si fetišistický autoportrét. Bez jakékoliv sebereflexe využívá to zvíře k zarámování sebe jako něžného dobrodruha, který chrání mořský život, přitom té chobotnici by bylo mnohem lépe, kdyby ji nechal jednoduše na pokoji a možná se radši věnoval svému synovi víc než jeden víkend, na který ho přizve. Arogance a ignorance sloužící autorovi a zástupu rozněžněných diváků k sebedojímání, za maskou úžasu a respektu je ale jen konzumace a spotřeba přírody pro vlastní sobeckou potřebu - režisér nemohl spát a byl otrávený ze svojí rodiny, tak jednu bezbrannou chobotnici stálo celý život, aby se mu udělalo zase líp a mohl si vyfantazírovat příběh o navázání vzájemného vztahu s přírodou, který ve skutečnosti nikdy neexistoval. Jediné zajímavé, co ten film vyprodukoval, byla jedna esej o tom, jak ten film slouží jako trefná nezáměrná alegorie fetišizujícího post-imperializmu, což by mě samotného asi nenapadlo, ale teď to nemůžu dostat z hlavy. Jinak to může být užitečné jen jako ukázka toho, jakou moc má v dokumentu vypravěč - zajímavé cvičení je představit si dojem z filmu bez neustálé snahy velmi násilně záběry nějak rámovat a přikládat jim specifický význam, často odporující tomu, co ve skutečnosti vidíme, který režisér předvádí. (14.07.2021)

Hlboko osobná skúsenosť a následne predanie tejto skúsenosti pánom Fosterom, ktorý vo svojej výpovedi preukázal dostatok rešpektu a pokory na to, aby som tomu celému, ak už nie s bezvýhradným nadšením zatlieskal, tak určite uznanlivo kývol a splna srdca mu tento zážitok doprial... ba dokonca poďakoval za jeho sprostredkovanie. Palec hore. (07.10.2020)