Jablká

Učíme se žít nebo žijeme od začátku jen podle cizích pravidel? Jaké by to bylo všechno zapomenout a začít znovu? Nad tím vším, ztrátou blízkého a samotou můžete přemýšlet u filmu Apples debutujícího režiséra Christose Nikou, který obkoukal to nejlepší během natáčení filmu The Lobster, aniž by sklouzl k vykrádání. Chladnosti a absurdních situací, tak typických pro Greek New Wave, dostane divák víc než dost. Stejně jako jednu povedenou taneční kreaci, podivnou costume party, kde otázka "Kdo je Batman?" nabývá zcela jiný rozměr a chuť na jablka. (23.05.2021)

Zřejmě se nejedná o  retrográdní amnézii (něco se stalo a na události do té doby si napamatuji), spíš to vypadá opět na "populární" autismus. Aris navíc patří ke skupině postižených, ke kterým se nehlásí žádní příbuzní. V rámci "školení" jak získat novou identitu se učí přířazovat sám sebe k věcem, osobám, pocitům atd. Jeho vztah k jablkům je intenzivnější než k pomerančům, zato vztahy z minulosti (pes Milou) neguje svým hotdogem. Co se z toho dá usuzovat? Docela realistická vize budoucnosti. Práce s pamětí (nemyslím vzpomínámí, ale tahání cancourů vědomé látky z nevědomí) by mělo patřit mezi běžné činnosti,, stejně jako zpochybňování své vlastní identity. (16.03.2023)

Odtažitý snímek se očividně nesnaží získat divákovy sympatie. 1)  SeanLSD**** ve svém komentu pěkně rozebírá možnosti, jak film vyložit._____ 2)  Spoiler. Film vskutku nabízí různé možnosti, jak jej chápat. Tvůrci nešli cestou běžné mainstreamové produkce postapokalyptické společnosti, která trpí masovou amnézií. Nikdo očividně nepátrá po příčině katastrofy, po tom, jak ztrátě paměti zabránit. Nedozvíme se příliš mnoho ani o rozsahu pandemie. Tato podivná alternativní společnost prostě masovou amnézii bere jako přírodní úkaz a řeší čistě jen následky._____ 3)  Spoiler. Prostředí, kde se děj odehrává, pochází z nějaké alternativní reality. Lidi se chovají lhostejně a pasivně. Není jasné, kdo dlouhodobou nemocenskou i postnemocniční péči platí a kde na to bere peníze. Auta jsou dnešní, ale mobily a počítače zcela chybí. Fotí se na Polaroid. Ovšem na první pohled žádná bída nepanuje, lidé prostě žijí jako někdy před 50 roky._____ 4)  Nemám rád filmy, které nejdou po základním problému. Je jistě zajímavé sledovat, jak se postavy v podivné situaci chovají, ovšem spíš bych chtěl vidět, jak se zachová společnost jako celek, společenský systém. Chtěl bych tu obvyklou linku, kterou díla žánru obvykle nabízejí: nejdřív ukázat problém, pak definovat jeho projevy, následně příčiny, najít řešení a aplikovat ho. Spekulace o tom, jak si film vyložit, mě většinou neuspokojují. Ani tento film mě neuspokojil. (25.10.2021)

Jabka patřila mezi ty lepší filmy, které jsem na 55. MFFKV letos viděla.  Originální námět a scénář mi připadaly lepší než samotná režie. Film měl místy až uspávací tempo, což mu uškodilo. Ale celkově zajímavé a určitě stojí za vidění. Jenom mě mrzí, že po zjištění pointy už film znovu vidět nemusím. Pro vyznění příběhu je zcela zásadní. (24.08.2021)

Divné je mi slovo divný.          Být distributorem (nebo pojmenovatelem filmových vln), žádný snímek bych adjektivem divný nestigmatizoval, už kvůli jeho pejorativnímu přízvuku a vzhledem k tomu, že – naštěstí! - nikde není kodifikováno, co je a co není v umění divné, a do třetice proto, že přece i nejrázovitější filmový vzmach může být švenknutím pod povrch, k jádru, do jiné perspektivy; a o to, myslím, v umění jde.          Ovšem přišpendlit divný k filmu Jabka, to mě (po)píchlo, protože ať čenichám jak čenichám v jeho vypravěčském stylu, užitých motivech a Arisových motivacích nic, co by dělalo dlouhý nos na filmové standardy, necítím. Film se děje civilně, lineárně, promyšleně, jako když jedním tahem nože oloupete celé jablko. Vůbec se nechce vymykat, spíš se přimknout k divákovi příběhem o osamělé, naveskrz nesnadné vnitřní cestě od nejhlubšího zoufalství k jeho pozvolnému tání, o cestě od Arisova úmyslu podetnout paměť - jako jabloň ověšenou plody-vzpomínkami, k prozření, jakou fatální ránu by tím svojí bytnosti zasadil.           Arisovo revidování vztahu k vlastní paměti připomene, že jen my jsme jedinými autonomními a odpovědnými správci své dospělé paměti, my máme s rozvahou a citem soudit, co je v jejím obsahu hodnotné, živé a relevantní (a čím), - a současně musíme tato práva bystře střežit před těmi, kdo by si je mínili, jakkoli nenápadně, osobovat. (31.10.2021)