Svět na drátě

Jako poslední film celého roku si vždy snažím nechat něco opravdu velkolepého a zatím jsem (od doby, co to mám jako tradici) neudělal špatný výběr. Ve dvou případech (obojí Wenders - Až na konec světa a V běhu času) jsem dokonce takhle viděl jedny z nejlepších filmů vůbec. Tento rok jsem měl v plánu něco jiného, co jsem nakonec přehodnotil a místo toho si vybral Fassbinderův Svět na drátě, který jsem taky už dlouho odkládal, ale doufal jsem v silný zážitek a uklidňoval se tím, že největší risk jsem měl minulý rok a ten dopadl nad očekávání. Teď už ale ke Světu na drátě - já věděl, co mě čeká, jelikož jsem viděl Matrix i remake Třinácté patro, ale naštěstí mi to film nijak nezkazilo. Sice mi přijde zbytečně dlouhý a chvíli mi trvalo, než jsem se do něj plně dostal, ale povedlo se mi to a tak jsem z toho měl zážitek vlastně stejně silný, jako z Třináctého patra. Ono je to taky tím, že celý námět točící se okolo vývojářů falešného světa, kteří jsou možná taky ve falešném světě, je dostatečně nosný i v takto rozsáhlé podobě a když se k tomu přidá Fassbinderova dokonalá kompozice záběrů a posedlost barevným laděním a synchronií, je na to radost pohledět. I na práci se zrcadly či umisťováním postav v záběrech, vše je to krásně a chytře promyšlené. Vlastně bych ani neřekl, navzdory 4:3 formátu, že to je televizní film, vzhledem k tomu, jak profesionálně to bylo natočené. Druhý díl mi sedl víc než první, jelikož byl více o otázkách, jestli nejsme jen simulace, jestli bychom to měli vědět a jaké následky by to mělo, kdybychom to věděli. Fassbinder to filozofování umí dobře podat i zasadit do celku a ačkoli s ním mám převážně dobré zkušenosti, nečekal jsem, že by to zvládl až tak. A hlavně jsem nečekal, že to zakončí takhle, takže i samotný závěr mě dost potěšil. Takže i přes přehnanou délku jsem si jako poslední film roku opět vybral víc než dobře, konečně jsem viděl Svět na drátě, na který jsem se chystal už asi tři roky a já se opravdu budu muset na Fassbinderovu tvorbu více vrhnout, protože mi sedí stále víc a víc. A ani bych neřekl, že by Svět na drátě nějak zestárl, naopak se mi jeho vizuál zamlouval. 4* (31.12.2023)

Vytecne osobita adaptace romanu Simulacron-3. I pozdeji natoceny (a nepravem lehce zapomenuty) film Trinacte patro podle stejne predlohy dopadl velmi dobre, ale Fassbinder vykreslil atmosferu filmarsky naprosto dotazenym zpusobem. Vyprava a kamera jsou bez chyby, priznivcum 70. let polezou oci z dulku. A ta odtazite stihomamiva atmosfera! (V roce 2010 nastesti probehlo dukladne restaurovani pro vydani na BD, vice takovych pocinu). (30.11.2010)

Svět na drátě je atmosférické vědeckofantastické filmové dílo s povedenou paranoidní náladou. Rainer Werner Fassbinder vyznával filmařskou hravost, proto není překvapivý občasný nález filmových odkazů a stop, pilní hledači budou pět chválu. Nejčastěji tak sledování struktur Světa na drátě, filmové adaptace románu Daniela F. Galouyeho, bude připomínat téměř o třicet let pozdější Matrix. Dobrodružné napětí, obrazová dychtivost, dokonalé znejistění obvyklé reality i času a schizofrenní stopy niterné úzkosti v celém pásmu nálady jsou účinnými prostředky k intenzívnímu přenosu této žánrové filmové zábavy. Hrdinou zásadního vědeckofantastického dobrodružství života je Fred Stiller (velmi zajímavý Klaus Löwitsch), se samým stvořitelem efektní počítačové simulace spolupracující a po stvořitelově smrti taktéž její nově jmenovaný technický ředitel. Nečekaná smrt jeho předchůdce vyvolává mnoho otázek, jistota se vzdala posledního zbytku síly stability a skutečnost je překryta zoufalým výkřikem odrazu zdání života. Hlavní ženskou postavou je zde Eva Vollmer (příjemná Mascha Rabben), dcera Fredova předchůdce a spolupracovníka. Spojení odlišných dimenzí života stále zastávají víru v romantické ideály. Výraznou postavou je Gloria Fromm (zajímavá Barbara Valentin), Fredova zaskakující a atraktivní sekretářka. Dohled se zaplétá s tělesnou přitažlivostí a postaví se do mírného odporu k oficiální ideologii. Důležitou postavou příběhu je Herbert Siskins (příjemný Karl Heinz Vosgerau), šéf Ústavu kybernetiky a budoucího výzkumu. Brzké spuštění provozu počítačové simulace je prvotním cílem, záhadám navzdory. K výraznějším postavám patří Franz Hahn (zajímavý Wolfgang Schenck), psycholog Ústavu a Fredův blízký a k jeho pochybnostem nedůvěřivý kamarád. A patří k nim také počítačový technik Fritz Walfang (příjemný Günter Lamprecht), spolehlivý pracovník Ústavu při programování simulace. Z dalších rolí: nepříjemně zvídavý novinář Rupp (Ulli Lommel), hlavní stvořitel simulace profesor Henry Vollmer (Adrian Hoven), zmizelý šéf ostrahy Günther Lause (Ivan Desny), nezmizelý šéf ostrahy Hans Edelkern (Joachim Hansen), nově přísnější dozor nad plynulostí spuštění Mark Holm (Kurt Raab), ochořelá zkušená Fredova sekretářka Maya Schmidt-Gentne (Margit Carstensen), či po realitě toužící Einstein (Gottfried John). Svět na drátě je filmovou zábavou vědeckofantastického žánru. Nestabilní rozpad reality je existenciální rozpolceností moderního člověka, atmosféra napětí je vskutku předností filmu. Příjemně tekoucí to zábava. (30.12.2019)

V prvním díle jako by se Fassbinder ještě učil. Je tam spousta přeestetizovaných ptákovin, nešikovností a balastu, v nichž ho poznávám. A spousta vtipného. Druhý díl je směrem ke konci překvapivě jiný - je dobře zvládnutý řemeslně, některé momenty střihové skladby jsou dodnes moderní, kamera je rozpoutanější - až to připomínalo Rivetta sedmdesátek. Nebavila mě přejatá hudba. Funguje tu dokonale braková předloha - i na začátku jako barvotisková pitomost, i doby odkaz na melodrama a nakonec vlastně i jako věc, která není nehluboká. Krom Godardova Alphaville a Matrixu mi to připomnělo i Rivettův Duel anebo Merry-Go-Round - s výhradou zcela jiné zápletky. Sedmdesátky-). Úžasný pro mě byl dovětek filmu v zatažené místnosti. To jsem shlédnul 3x. (12.07.2019)

„Nastupte si. Nemáte šanci uniknout...“ Nikdy jsem neviděl Matrix, na nějž teprve pomalu sbírám odvahu. O to raději jsem si po čase zopakoval zážitek z dnes již půl století starého sci-fi snímku na téma virtuální reality, v režii jednoho z progresivních tvůrců evropské (německé) kinematografie minulého století. Nejen rozjezd v prvním dílu se může zdát pomalý, nicméně komorní zpracování si mě získalo svou atmosférou. Fascinovalo mě sledovat výtvarně propracované kulisy futuristického ústavu a dalších interiérů, nápadité uhly kamery během dialogů, z nichž je každý nasnímán odlišně, často s využitím odrazů v zrcadlech a jiných sklech, i s bohatým hudebním doprovodem, v němž se vystřídají nejrůznější hudební styly. ____ Rainer Werner Fassbinder nečekaně po celý film kombinuje futuristickou a retro stylizaci. Netuším, nakolik tím myslel na potenciální diváky v budoucnu, ale právě přidané retro prvky pomáhají k tomu, že svět budoucnosti s telefonními budkami, černobílou televizí či psacího stroje v kanceláři (v budově jinak plné počítačů) tu díky hodně svébytné stylizaci nepůsobí tak úsměvně, jak by se u jiných sci-fi mohlo časem stát. První díl rozehrál napínavou noirovou detektivku v sci-fi kulisách, se stylově pojatými figurkami detektivů a výrazným hlavním protagonistem (Klaus Löwitsch), který začne pátrat nad záhadným zmizením svého kolegy na vlastní pěst. Ve druhém dílu přibývá víc psychologie, zvratů i gradující paranoidní atmosféry v obludné štvanici na člověka s nebezpečnou informací. K hodně povedeným za mě patří akční mysteriózní trojkombinace nástrah: vlčák, chata, strom – a následně může přiznívce žánru potěšit i delší cameo Eddieho Constatina z Alphavillu. Mne tedy potěšily i některé v rámci žánru netradiční scény kabaretního výstupu na obrazovce nebo návštěvy staré bytovky s oprýskanou zdí – přes silně futuristický ráz snímku jakoby tento chvilkový moment nenápadně ukázal, že i v budoucnosti budou vedle moderních staveb, nově vyvinutých technologií či luxusně drahých podniků v nejnovějším stylu existovat snad vždycky i místa, ve kterých jakoby se pokrok zastavil a zůstal v nich mnohem déle otisk starších časů (ať už ten otisk budeme vnímat pozitivně nebo jako zanedbání). [85%] (poprvé viděno v lednu 2019: # Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů)  (21.12.2023)