Jednoducho formalita

Viděl jsem to dvakrát hned dva dny po sobě. Po prvním zkouknutí jsem totiž naprosto nepochopil, co to mělo znamenat. Když jsem si přečetl zdejší komentáře o geniální pointě, přišel jsem si úplně okraden o zážitek. Byl jsem dost ospalý tudíž jsem usoudil, že jsem musel na chvilku usnout a něco mi uniklo. Druhá projekce mi odhalila, že jsem to vlastně viděl celé. Pointu jsem si ujasnil a není špatná. Důležitější je ale, že mne ten film bavil stále stejně. Tornatore umí a ponurou atmosféru navodil dokonale. Zahrané je to taktéž skvěle. Polanskiho komisař na mě velmi zapůsobil. Musím vyzdvihnout i kvalitní český dabing Pavla Soukupa a Otakara Brouska. (26.07.2015)

K filmu jsem se jako již po několikáté dostal přes soundtrack, který jsem si pořídil na vinylu. Hudba pecka, smyčce jak kráva, Morricone byl bůh. Film mě okamžitě vtáhnul do děje a já si začal užívat opravdu podivnou kafkovskou atmosféru, z které čiší dusná temnota a z každého záběru je cítit cosi absurdního a rozumu odporujícího, chvílemi jako bych opravdu sledoval Kafkův Zámek. Pointa, která na závěr přijde je jedna z nejlepších, které jsem kdy ve filmu viděl a je to přesně ten případ, kdy uvízne v hlavě a zůstane v ní. Potom si uvědomíte, že všechno vlastně dávalo smysl, různé symboly, náznaky, precizní práce s kamerou, která zaostřuje nebo oddaluje tváře a zásadní detaily a když píši tyto řádky úplně mě mrazí po těle. Kdyby mě někdo tuhle pointu vyzradil, zabiju ho! Tohle je totiž přesně ten důvod, proč sledovat filmy a nechávat se překvapovat naprosto nečekaným finálem, u kterého pochybuji, že by ho dokázal někdo odhadnout. Vidět na podruhé, je myslím povinností. Podíval jsem se na režiséra a ejhle, toť frajer, který natočil Nejvyšší nabídku, kde také nešetřil nečekaným zvratem. Budu muset nakoukat jeho filmografii, už jen názvy jeho filmů jako Maléna nebo Bio Ráj mám již dlouho v hledáčku. Každopádně tohle dílo je filmem, jehož dokonalost komplet oceníte až po jeho shlédnutí. Role Gérarda Depardieua jako spisovatele Onoffa a Romana Polanského coby Komisaře, to je zážitek sledovat a jejich herectví je snad i něco více než prvoligová špička. Hudba Ennia mě občas připomněla motiv z kultovní Věci, avšak jen náznakem, ale bylo to tam! Pěkný! Co mě ještě k celkové depresivní náladě hodně přispívalo byla noc, neustálý déšť, bouře a kapaní do hrnců na policejní stanici po celou dobu sledování snímku a v DTS zvuku jsem si připadal, jako bych byl přímo v oné místnosti, někde mezi Komisařem a Onoffem. BOMBA!!! (28.03.2021)

Jsem ráda, že jsem si po zhlédnutí Pouhé formality mohla tady v diskuzi přečíst, jaká byla vlastně ta pointa filmu, protože bohužel patřím mezi ty, kterým to nedošlo. Takže už nemusím tolik tápat a lámat si hlavu nad otázkami co, kdy, proč a jak. JIstě bude stát za to, podívat se na na film znovu a už si jen vychutnávat přesvědčivé herecké výkony obou hlavních hvězd. (01.03.2016)

Jeden vyslýchá druhého - kromě několika flashbacků a ještě pár scén jsme po celý film zavřeni ve vyšetřovací místnosti na odlehlé zchátralé policejní stanici. Přesto se ani na chvíli nenudíme. Důraz je na mluvené slovo, ale to co dělá ten film zajímavým a strhujícím (přes tu jednotu místa) je zvláštní atmosféra, která jak se dozvíme, tu není samoúčelná. Tornatore film i napsal a stříhal (zvláště ve vzpomínkách jde o dost šílený střih), velice zajímavou hudbu složil Ennio Morricone - na konci tu písničku zpívá sám Gérard. (25.07.2003)

Roman Polanski a Gérard Gepardieu. Slavný režisér a možná ještě slavnější herec, to jsou hlavní protagonisté našeho příběhu, ostatní, ti jsou jen křoví. I když se ten prvně jmenovaný hodně snaží, přece jen, herectví není jeho parketa a Gerárd, ten mu hlavně ve druhé polovině ukazuje, jak báječný je to herec. Strhující psychologický duel dvou můžů, v promáčené policejní služebně, natočený skoro v jedné místnosti. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem byl po konci chytřejší, než před začátkem, takže zhlédnu ještě možná někdy znovu. (23.01.2015)