Bažina

Na 'La Ciénaga' jsem narazil nesčetněkrát během let a pokaždé, jednou za čas, jej nějaký herec, nebo filmař doporučil, film byl označovaný jako kult, jako úžasný, argentinská nová vlna a blablabla, měl tu auru něčeho zvláštního, ale já na něj měl náladu až dnes, kdy jsem neměl náladu na nic, kromě toho, že jsem se pustil do kombinování příchutí na druhou fermentaci mých kombuchových zásob. A musím do jisté míry říct, že to chápu. Na snímku, jako je tenhle, jde vypíchnout asi hlavně nejspíš jeho atmosféru, všudypřítomný zvuk, tu a tam opravdu skvělý záběr (například záběr holka, jak pozoruje kluky z obchodu s oblečením, nebo jednooký chlapec, sledující televizi u nohou své mámy), to nekonečné ležení a povalování, analyzování věcí, kecání o ničem, odnikud nikam, chlastání červeného vína s ledem v horku a pokuřování. Dokážu pochopit, že řada lidí se podvolí a budou jet tenhle jam a to i když nebudou chápat, ale nemyslím, že jsem byl svědkem něčeho až tak výjimečného, než nějakých vazeb a vztahů mezi dvěma kamarádkami a jejich rodinami, rodinami dvou žen, kde hlavní soustředění je na alkoholičku, která žije s rodinou v jakési vilce s bazénem, kde nekonečná-občasná střelba dětí, co lítají někde venku, dodává specifické pozadí a dotváří zajímavý cyklující element. Já chápu ten půvab, jak se v tomhle filmu všechno bez ambicí děje. Ke konci jsem si vzpomněl na Beckettův "Watt', odchod sluhy/služky a řekl si, že co do příběhu se tu vlastně asi tak stalo stejně. Ženy si chtějí vyjet na dovolenou ale nevyjedou, jedna se na začátku pořezá o sklo, protože je namrdaná a celý film pak řeší, jak bude vypadat její výstřih, nemá led, protože služka odejde, pár bezvýznamných věcí se stane, muž se stěhuje z ložnice do jiného pokoje polovinu filmu a vlastně ani nevidíme konec, jestli to dostěhoval, vidíme ho jen nedělat nic, než chlastat, nesouvisle mlet a pomalu něco dělat. O pozadí se dozvíme málo, nebýt klasických textů distribuce apod, ani bych nepochytil ty detaily, protože to ve filmu takhle řečeno není. Je to vlastně fascinující, celkově, jak tenhle film prezentuje "tak akorát" jako art. Ale s přibývajícími minutami jsem byl schopen se do toho více a více nořit a je to, zase, něco jiného, rozšiřujeme, což je lepší, než pořád totéž. 72% (13.04.2024)

Mno, nerad suhlasim s Madsbenderom, lebo je adminom tej odpornej smradlavej zumpy zvanej Filmova teoria. Asponze je jeho komentar citatelny, bez odpornych filmovo -teoretickych termitov Pribeh je len z obycajneho zivota 3 dievcat. Po 50 -ke im zivot preteka pomedzi prsty, jedna zenska zije s chlapom alkoholikom, druha zas sa venuje zavisti ...... rezisersky vynimocne na urovni, dalo sa to pozerat - hlavne slusne exteriery sa mi pacili, preto : 77 % (23.05.2020)

Bažina se velmi snaží přivést vás ke stejné znuděnosti, jako zažívají členové téhle velké rodiny, vyznavači života lachtanů, většinu času tráví vyvalení na posteli. Možná mi ale uniká snaha o umělecký přístup, bylo snad cílem navodit zdání každodenního života? Pak by ale situace nesměly být utnuty v polovině, výsledkem je dojem ještě větší nesmyslnosti. Jedinou hvězdu tak dávám sobě. Za to že jsem to zvládla dodívat. (10.02.2024)

Výborná atmosféra, postavená podobně jako Solaris (2002) a Police Beat na zvukové složce, je tím jediným, co stojí za povšimnutí. Naprosté dějové vakuum je smutným odrazem toho, čemu se dnes říká "umění". Nehodlám něco označit za artovku čistě proto, že to bylo levné a svým pojetím to jde razantně proti mainstreamu. To, co se v tomhle filmu děje, by se mohlo odehrávat v barvách kterékoli národnosti, na to to nemusí mít hrdou nálepku "argentinské nové vlny". Žádné výrazné charakteristické znaky tamní kultury (holčičky zmalované jako štětky nepočítám), žádné zajímavé charaktery. Rozhodně to má atmosféru, ale to neomlouvá fakt, že je to hrubě o ničem... (28.06.2006)

Byť divákom neobyčajného debutu Lucrecie Martel znamená podvoliť sa a stať sa len jednou z množstva ďalších postáv jej filmu; prijať pozvanie do širokej rodiny, ktorá sa behom niekoľkých dní stretáva a míňa v chátrajúcom sídle, kedysi honosnom, teraz už len prostom symbole úpadku. Pozvanie do sveta, v ktorom vám nikto nič nevysvetlí a nepovedie vás za ruku. Vy môžete iba pozorovať, ako sa postupne prepadá do močiara pasívnej dekadencie, malých každodenných lží a záhaľky. Ako dospelí trávia dni popíjaním vína a s pobavením i záujmom sledujú v televízii správy o zjaveniach Panny Márie, vytrhávajúce ich z bezdejovosti neoblomnej reality. Len zvedavé deti dokážu nahliadnuť pod rúško rutinných úkonov a mdlého stereotypu, aby z neho vyťažili trochu životnej energie a možno odhalili pravdu. Čo je ale tou pravdou? Štekanie neviditeľného psa za vysokým múrom? Výstrely v lese, ktoré sa menia v hrmenie búrky? Kým orezaná perspektíva (časté detaily a polodetaily zamerané na zdanlivo nepodstatné veci) viditeľný svet zužuje, trojdimenzionálne auditívne obrazy ho rozširujú všade navôkol a objímajú diváka. Zvuk ilúziu prehlbuje i rúca a opäť tak oživuje dávny mýtus o Platónovej jaskyni, ktorej väzňami sú egoisticky zaslepené postavy (i diváci). Hlavné je, že majú bazén. Že skôr pripomína žumpu je nepodstatné. Ako spoločenský komentár i ako štúdia o povahu role zvuku vo filme je „La Ciénaga“ funkčným dôkazom autorskej bystrosti a dôvtipu. Preto som sa rozhodol, že svoj 2000. komentár venujem Lucrecii Martel a jej filmu. 100% (30.05.2015)