Solamente nero

Ke giallo-filmu Solamente Nero jsem přistupoval s určitou skepsí, kterou ve mě vyvolalo jméno Stelvia Ciprianiho. Jeho hudební doprovod u Bavova 5 bambole per la luna d'agosto totiž považují za jedno z nejhorších v rámci žánru vůbec. O to větší bylo mé nadšení po shlédnutí fimu a tak jsem si řekl, že musím zdejší komentáře a hodnocení trochu narovnat. Dle mého názoru jde o klasické giallo, ve kterém šlape všechno, tak jak má a to už v roce 1978 nebývalo běžné! Velkou předností a svým způsobem, čím mě toto giallo opravdu zaujalo, je propojení tohoto žánru s okultní magií spolu s kontrastem křestanské církve. To byl opravdu skvělý nápad a vnesl svěží vítr do plachet. Tvůrci tak rozehrávají opravdu zamotanou hru na kočku a myš, která dokáže pohltit a navíc má perfektní tah na bránu. Antonio Bido navíc také boduje na frontě mysteriozní atmosféry, která mě totálně pohltila a spolu s velice povedenými vraždami tvoří výraznou složku filmu! No co dodat na konec? Snad rozhodně se na film podívejte a nenechte se zmást zdejším nižším hodnocením. PS: Asi jste už z úvodu pochopili, že hudební doprovod se opavdu povedl a Ciprianimu budiš odpuštěno. (15.12.2011)

Antonio Bido i napodruhé dokázal natočit vynikající giallo se všemi patřičnými charakteristikami žánru. Plížící se neznámý vrah v rukavicích, rozličné způsoby provedení vražd,vyšetřování na vlastní pěst a překvapivá pointa. Vše jak má být, k tomu patřičně tajemná atmosféra úzkých a temných uliček italských Benátek a výborný a pro žlutou až nezvykle rozmanitý soundtrack. Měl jsem až pocit, že vražedné útoky doprovodil Cipriani pokaždé jiným a vždy velmi zdařilým hudebním motivem. A tentokrát se Bido nebál ani erotiky a nabízí decentní, ale vcelku vzrušující erotickou scénu s krásnou Stefanii Casini. Čtyři a půl. (16.08.2018)

Solamente Nero opakuje většinu pozitiv (herci, atmosféra, některé vynikající scény) i negativ (malé posuny děje v čase) prvního Bidova pokusu. Tam, kde bylo možno hledat pararely Watch Me When I Kill s Deep Red lze tentokrát porovnávat Solamente Nero s druhým nejlepším pozdním giallem - La casa dalle finestre che ridono (House of the Laughing Windows). Bido si dokonce přizval stejného herce do hlavní role. Zlepšení je vidět na struktuře snímku, která je tentokrát dedikovanější příběhu. Kvality jsou víceméně pořád o třídu až dvě za originálem. 3,5 * (09.08.2014)

Za mňa veľmi poctivé giallo, ktoré nevsádza ani tak na prevedenie vrážd (i keď krb je veľmi originálny), ako skôr na atmosféru Benátok a predovšetkým na premyslený scenár. Málokedy sa pri gialle stáva, že by si divák musel všetky puzzle kúsky takýmto spôsobom skladať do seba a 10 minút pred koncom sa to ani nezdá. Čiže za vysoké hodnotenie môže práve rozuzlenie. Identita vraha nie je až tak prekvapivá práve kvôli tomu, že sa prekvapivá snaží byť, ale zase sme vďaka prvej vražde po celú stopáž veľmi umne zavádzaní. (09.12.2023)

Antonio Bido ma nepresvedčil ani vo svojej prvotine a ani teraz, že je schopný režisér. Herci ma hrozne iritovali, boli ako mechom udretý, len sa na seba neprirodzene pozerali, či to mal byt zámer, netuším, ale vadilo mi to po dobu celého filmu. Jediná z hereckého osadenstva, čo ma bavila bola Stefania, s nej išla taká pohoda. Vraha som tušil skoro hned od začiatku, tak v tom sa moc nepochlapil. Vadilo mi i to, čo mal hlavný hrdina skryte v hlave a niekedy sa to pretavilo do trápnych flashbackov, ktoré tam vážne nemuseli byt i keď na konci, to bolo vysvetlene, prečo ich mal. Kamera bola užasna, taká hnusne pliživá, už som len čakal, kto s kadiaľ vyskočí. Druhým pozitívom sú niektoré vraždy a sympatické bolo, že vrah použil na usmrtenie, prostriedky, ktoré práve našiel k dispozícii a nie zaužívané zbrane. Medzi dvoma a troma hviezdami, no seriem nato, dám 3*. (12.10.2019)