Babettina hostina

Příběh inspirovaný novelou Karen Blixenové se odehrává v 19. století v malé rybářské vsi kdesi v Dánsku. Emigrantka z Francie Babetta vystrojí slavnostní večeři zbožným luteránsko - pietistickým přátelům, u nichž žila jako služebná. Měl jsem po shlédnutí tohoto snímku velmi hezký pocit a radost z nečekané hloubky některých pasáží. A ještě dodám, čím déle nad tím filmem přemýšlím: toto dílo není katolické, ale není ani protikatolické. Čistý film o víře, lásce, vděčnosti a oběti skrze symboliku hostiny. (13.08.2008)

Symboliky a impulsů k zamyšlení je v Babettině hostině právě tak hojně jako chodů na její sváteční tabuli. Opravdu jsem si smlsla na apelu náboženským fanatikům. Oddávejte se Bohu dle libosti, ale neodpírejte si slasti života, projasní to vaše puritánské mozečky. Lahodila i úvaha neplýtvat uměleckým talentem. Nezáleží na slávě nebo početnosti obecenstva, ale na přesvědčení a vášni s jimiž nadaný artista tvoří a rozdává svůj dar pro potěšení ostatních, třeba i v nejzapadlejší díře světa, třeba i za cenu celého jmění, třeba i z vděčnosti. Jako vybrané víno provází toto hodování elixír nejvzácnější, láska v rozlišných variacích. Osobně dodávám, že samotný pohled na závěrečnou excelentní žranici roztančil mé žlučníkové kameny jak pekelnický čardáš. (24.04.2012)

Svojim spôsobom pomerne nezáživný a nudne odrozprávaný príbeh o dvoch sestrách a ich služobníčke. Príbeh, kde je na prvom mieste bigotná viera a kde láska a pocit šťastia z jej naplnenia je úplne cudzím pojmom. Škoda, že to nebolo zaujímavejšie spracované, pretože pointa a myšlienka filmu boli dobré. Jediné čo sa dá vychváliť do nadpriemeru je pekná výprava a slušné herecké výkony. Priemer. 60/100 (20.03.2019)

Ve chvíli, kdy píšu komentář, ještě nevím, jak hodnotit. Jde o tzv. malý velký film, který nabídne - jak to ostatně pronese i generál u závěrečného proslovu - hodně i málo, a přesto to málo je velké. Nevím, jak jinak to říct. Na jednu stranu jde o vlastně banální křesťanskou historku - v Jutlandu, který spíše než Dánsko připomíná už pobřeží Grónska, žije malá skupina věřících, kteří nemají děti a postupně stárnou. Dvě sestry, dcery bývalého pastora, se o ně starají. Jednoho dne přijmou ženu, která uprchla z Francie, aby si zachránila život. A ta jim, jak z názvu patrno, nakonec vystrojí hostinu. Mezitím se zpívají náboženské písničky a modlí se, ale také hašteří. Vypadá to tedy jako obyčejná náboženská historka. Jenže není. V jejím podtextu totiž je spousta věcí o směřování člověka, o jeho volbách a následcích voleb, a také o darech, které člověk dostal, o umění, které má, a o tom, že těmito dary má lidi činit šťastnějšími. A to skutečně není zas tak malé poselství, když si uvědomím, kolik dobrých filmařů hrne na diváky depresivní kýble se špínou a říká tomu umění. A přitom deprese má člověk v životě dost, a spíše by ocenil to pohlazení, pousmání a rozveselení. Přitom samozřejmě nejde o jediné poselství filmu - když se třeba člověk hlouběji zamyslí nad osudem Babetty a dá si dohromady jednotlivé střípky, pak jej musí skutečně překvapit její pokora. s jakou nakonec našla své místo někde daleko od světské slávy. A protože je zde i pár záběrů moře a přírody a na konci hvězd - mankote, uvědomili jste si někdy, jak málo se radujeme z takových každodenních "drobností" a bereme je jako samozřejmost? (02.03.2019)

Když jsem na sklonku puberty viděl Babettinu hostinu poprvé, zdála se mi být docela milým filmem skoro o ničem. Tehdy jsem však byl adolescentní ucho zmítané různými módními intelektuálními trendy, a není tedy divu, že mi moudrost skrytá v prostotě nic neříkala. Až později s dalšími zhlédnutími jsem začal nacházet nové a nové symbolické roviny příběhu, který opravdu není jen úsměvnou historkou o jedné slavnostní večeři, ale především obrazem těch nejdůležitějších duchovních pravd. Babettina hostina je snímkem o milosti, o eucharistii, o pokoře, o radosti, o vtělení, o kráse stvořeného světa, o prvenství těch posledních... Můžu se jím sytit stále. (17.05.2006)