Okolo polnoci

Abych pravdu řekla, nevím zda bych tento pro mně skvělý snímek doporučila i lidem, kterým jazz nic neříká. Příběh starého muzikanta a jeho nového přítele Francise je vlastně velmi prostý a více než samotným dějem Kolem půlnoci dýchá posmutnělou náladou, tesknými pocity a neopakovatelnou atmosférou, jakou dokáže vyčarovat právě jen jazzová hudba. Právě ona a Dexter Gordon jsou alfou a omegou celého filmu. Filmu, který se nijak nepodbízí, ale když jsem se do něj nechala vtáhnout, pohltila mně vlna jakési niterné euforie. Protože já jazz miluju. (27.09.2013)

Film jako iniciační zkušenost jazzu. Rozkročený široce mezi Paříží a New Yorkem, dvěma nedomykavými, nemocnými srdci jazzu. Ale jen mezi několika málo místy a lidmi, s nimiž se lze o pokusit o souzvuk. Z ospalé, líné jam-session postupně nenápadně vzniká příběh: má téma, variace, leitmotivy, sóla, je oč se bát, v co doufat, nač být pyšný, o co se rozbít, v čem se už napořád zamotat, co ztratit. Postavy nastupují loudavě jako nástroje a s každou se film, skladba i život stává o linku bohatší. Stejně nenápadně se také vytrácejí, do noci, do smutku, do ticha, vlastní slabostí nebo náhodou, krokem vedle nebo mylnou touhou, tím, na co už nestačí, v Paříži nebo v New Yorku, se vytrácejí z pódia, ze života. Zůstává film, pro ty, kdo vydrželi, a mají sílu i vzpomínat na tu chvíli, kdy to nejsilněji znělo. Ta nostalgie potom je jazz. *** Skvostný kontrapunkt - ve všech ohledech - k Rittovu filmu Pařížské blues z 1961 s Paulem Newmanem a Louisem Armstrongem. (01.05.2011)

Další přírůstek do mého soukromého zlatého fondu kinematografie. Výjimečný film sám o sobě a určitě nejlepší jazz film, co jsem zatím měla možnost vidět. I kdybych jazz neposlouchala, tak zhlédnutí tohoto filmu by mě k tomu jistojistě nakoplo. Brilantní výkon Dextera Gordona byl zde již ostatními oceněn, takže se k nim jen přidávám a za sebe doporučuju všemi deseti. (19.01.2011)

Evropské útočiště hudebníka jako místo děje příběhu s jazzově archetypálními symbolickými polaritami Amerika-Evropa, tradice-avantgarda. Hledání sebe, boj o uznání, role s biografickými rysy šitá na tělo Dexterovi s jeho jedinečnou schopností humoru hudebního i mimohudebního, hudební soundtrack, který i na dvou CD pod Herbieho taktovkou a s řadou hvězd nabízí bombu, smiřující snad všechny fanoušky jazzu i ty žánrem neposkvrněné. Nejmilejší Tavernier, magická Paříž, náladu skvěle dotvářející Cluzet a další sekundující postavy, odkaz na Dexterovu desku Our man in Paris (1963) na labelu BlueNote z doby, kdy se svými r/evolucemi nastupovala právě mladá Hancockova generace. (Co na to Whiplash ?!) Sc.: David Rayfiel (+rejža), k: Bruno de Keyzer (15.02.2015)

Osial okolo priemerneho fiktivneho zivotopisu The Supremes vo filme Dreamgirls, rovnako ako o trocha mensi osial okolo filmu Ray mi pripomenul tento skvost, ktory ma mnoho podobneho. Hudobny zivotopisny fiktivny film s nehercom Dexterom Gordonom, ktory tak trocha hra sa seba, a ktory hravo zatieni Edieho Murphyho ci Jamie Foxa. Skoda, ze tak vela ludi sleduje skor konvecnu tvorbu, pretoze Round Midninght je jeden z mala skutocne podarenych hudobnych zivotopisov, pretoze b. tavernier pochopil, ze spravit dobry film o jednej postave nie je natocit cely jeho zivot, ale naopak len jedno kratke obdobie, ktore nam o zivote postavy povie niekolkonasobne viac. (28.02.2007)