Jan Roháč z Dubé

Je několik možností, jak zpracovat historické téma a přiblížit konkrétné historickou postavu. Zatímco dnes se nejčastěji volí forma hraného dokumentu nebo se scénář opírá o historická fakta natolik, až vznikne cosi jako přehraný článek z wikipedie, dříve se sázelo na legendu a dojem. Diváci toužili spatřit hrdinu, chtěli podívanou a tu jim Vladimír Borský dopřál. Vzniklo dílo poplatné době, které je dnes zajímavé jako střípek zapadající do mozaiky naší kinematografie. Není zde patrný přesah jako u historických filmů Otakara Vávry, všeho je tak trochu hodně - vlastenectví, patosu i hudby. Nedá se ani srovnat s uměleckou feskou jako u filmů Františka Vláčila. (13.11.2015)

Ne...tak tohle fakt nejde. Ani moje maturitní deprese mě nedonutila se na tohle pořádně sledovat. Takhle mizerně jsem se cítila snad naposledy při Janu Žižkovi, Husovi, nebo co to přesně bylo? Snad Proti všem... Každopádně...než tohle vidět znovu, radši si dám nějakého Bélu Tarra. (I když nad Satanským tangem bych asi váhala...) (29.03.2011)

Hluchý a prázdný patos zůstane hluchým a prázdným patosem. To, co kompromituje především, je patos sám. Měli bychom jásat nad přemírou vlastenectví, nad Roháčovou ušlechtilostí, nad tím, jak krásně podle apriorního schématu vše jakoby samo od sebe do sebe zapadá do dobové současnosti. Výsledek je ovšem opačný: namísto nadšení cítíme tíseň, namísto uspokojení znechucení. Přímočará plakátovitost zkrátka odpuzuje. Že Roháčova záležitost podle dostupných výsedků bádání byla mnohem složitější (Sion měl velmi daleko k nedobytnému hradisku), je zřejmé. A že točit takovýmto způsobem je nemožné, rovněž (srovnejme dutý patos ROHÁČE s usebraností a sevřeností ROZINY SEBRANCE nebo uměřeným patosem UKRADENÉ HRANICE). A lépe pochopíme jedinečnost a přirozenost patosu Vávrovy husitské trilogie. A nejen jí, ale našich předků vůbec. Seifertova slova o potřebnosti uměřeného patosu, bez nějž není představitelná připravenost a schopnost k obětem, rozhodně ani dnes nemají být brána - nebo přijímána - jako něco, co se míjí se skutečností. Právě naopak. (28.08.2007)

Absolutní průměr, velmi poplatný době a protiněmeckému smýšlení. Což, dva roky po válce lze chápat. Dokonce ani výprava, či režie není kdovíjak amatérská. Co zaráží je fakt, že Otomar Korbelář je strašný, kdy pronáší proslov před bojem málem bych usnul. A i ostatní herci jsou, když né mizerní, tak unylí a znudění. Jen Zikmund ne, toho jeho představitel pojal jako úlysného a zbabělého parchanta a přehrává tak dokonale, že alespoň je trošku k zapamatování. Jan Roháč jako film jasně dokazuje, že husitská trilogie není až tak špatná. (18.06.2007)

Je pravda, ze Jan Rohac po vsech strankach trochu zaostava za Vavrovou trilogii. Neni to ale spatny film, u nas prvni barevny snimek se mimo to muze pochlubit take vybornou vypravou ( kdyz vezmeme v potaz rok 47, tedy dva roky po valce ). Film je urcen hlavne pro posileni ceske identity, coz si myslim, ze se v te dobe povedlo. I kdyz na ukor slabeho vykresleni postav, prekrucovani dejin a ne uplne dobrych hereckych vykonu... (11.03.2010)