Encounter with the Shadows
Réžia:
Jiří SvobodaScenár:
Jiří SvobodaKamera:
Vladimír SmutnýHudba:
Jozef RevalloHrajú:
Radoslav Brzobohatý, Jana Brejchová, Radovan Lukavský, Ilja Racek, Vlastimil Fišar, Eva Jakoubková, Jan Kačer, Jana Synková, Zuzana Fišárková, Jan Schmid (viac)Obsahy(1)
Dva lidé poznamenaní válečnou minulostí se po letech znovu setkají při archeologických výzkumech. Zejména zamlklý, nepřístupný muž se však zdráhá komukoli přiznat své trýznivé zážitky z nacistického koncentračního tábora, kde se stal objektem hrůzných lékařských pokusů. Režisér Jiří Svoboda se ve svých filmech vždy snažil o expresivní vypravěčství, ale tentokrát upadl až do osidel manýrismu, snahy za každou cenu překvapovat nezvyklými výrazovými prostředky. Bohužel jejich samoúčelnost notně oslabuje zamýšlené vyznění. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (34)
Filmy Jiřího Svobody z let osmdesátých jsou ihned rozpoznatelné hlavně kvůli dvěma faktorům. Za prvé hudba Jozefa Revalla, jenž od prvních tónů výrazně stylizuje obraz, což je druhá stránka a to kamera Vladimíra Smutného, díky níž si připadáte jako by jste byli součástí filmového příběhu. V tomhle tom byl Jiří Svoboda v osmdesátkách jedinečný. Škoda, že se stoupajícím věkem se všechna tahle jeho jasná identifikace vytratila kamsi do nenávratna. Schůzka se stíny vypráví o lidech, kteří se věnují archeologii a dvě postavy zjišťují, že mají něco společného, nějaký temný závan minulosti z koncentračních táborů, ve kterých oba zažili a přežili peklo. Jiří Svoboda natáčení pojal vcelku expresivním způsobem, kdy se hlavním postavám vracejí vzpomínky z hrůzné nacistické doby, nasnímané různými flashbeky. V hlavních rolích excelují Radek Brzobohatý a Jana Brejchová, další skvělou partii zahrál Ilja Racek, který neustále nutil hlavního hrdiny do pití a do rozhovorů a filozofickými myšlenkami doslova perlil. Zvláštní a těžko uchopitelný psychologický snímek, vypovídající o hrůzách ve válečných lágrech, které si lidé prožili a nesmazatelné následky z nich navždy změnily jejich povahy a chování. ()
Začnu citací z filmu: "Nic nemůže tak vyrůst a nic nemůže tak hluboko klesnout jako člověk. S noci propastí srovnává často své hoře a s blankytem svou blaženost a jak málo je tím řečeno." Velmi kvalitní film režiséra Jiřího Svobody s jeho scénářem. Jistá depresivnost a nezodpovězení jistých otázek brání plnému hodnocení. Jsou to ale silné opravdu silné čtyři hvězdy pro film plný československých filmových hvězd. ()
Velmi působivé psychologické drama postavené na konceptu fenomenální Sofiiny volby, tedy shrnutím premisy, že člověk je souhrnem toho, co bylo. Také Jiří Svoboda exponuje hluboce vnitřně poznamenané jedince v kontextu současného světa, který nemá s hrůzami války již vůbec nic společného a jako takový je s vnitřním světem prožívání válkou poznamenaných hrdinů nekompatibilní. Vynikající Radoslav Brzobohatý i Jana Brejchová, jejich herecké mistrovství převáží experimentální rovinu Svobodovy režie, který ve snaze ozvláštnit své filmové vyprávění trochu přes míru nadužívá expresivní způsoby filmové řeči (ať už subjektivní kameru, nezvyklé kamerové jízdy, netradiční střihovou skladbu atd.), výsledný dojem je pak mírně schizofrenický, přesto nezastře přesvědčivý fakt - toto je skutečně působivá a závažná výpověď o o běsech uvnitř nás, o zhoubné podstatě války a nacismu, o nesmazatelném poznamenání jedince prošedšího válečným peklem. V kontextu autorovy tvorby i 80. let minulého století skutečně to výrazně lepší, co bylo natočeno... ()
Zpočátku jsem z toho byl docela zmatený, jelikož to celé začalo silně mysteriózní atmosférou, která mi trochu připomněla Prokletí domu Hajnů a do toho jsem sledoval nějaké střípky čehosi. Čekal jsem cokoli, ale něco takového fakt ne. Naštěstí se mi to postupně celé skládalo dohromady, takže jsem se dočkal celkem dost zajímavého psychologického příběhu, u kterého nejvíc fakt dělá ta atmosféra, která to celé povyšuje někam úplně jinam. Celkově si sice nedokázala udržet moji pozornost po celou dobu a i od konce jsem čekal krapet víc, ale i tak si celý ten film určitě někdy rád zopakuji. Třeba mi to pak bude připadat ještě promyšlenější než teď. Jinak tu hodně taky dělá kamera a hlavně hudba, kvůli které především se atmosféra toho filmu ubírá kamsi do jiné dimenze... Btw, celkem by mě zajímalo, jestli Svoboda zůstal věrný tomu svému stylu až do současnosti, ale trochu se obávám, že moc ne... Slabé 4* ()
Galéria (5)
Zaujímavosti (3)
- Štefana Mišovice (Michalův otec) mluví Vladimír Ráž. (sator)
- Auto, kterým jezdí Sláma (Radoslav Brzobohatý), je ARO M461. (ArthasKarfa)
- Pohled, který Sláma (Radoslav Brzobohatý) objeví ve svém autě, je zobrazení obrazu od Rembrandta – „Hodina anatomie doktora Tulpa“ (1632). (ArthasKarfa)
Na archeologických výzkumech jsem strávil pár let a potkal jsem tam občas i opravdu podivné existence. Ať už v terénu, nebo laboratoři, kde se nalezené artefakty čistily. Naštěstí tam nikdo nebyl takový případ jakým byl v tomto filmu ztvárněn Brzobohatým. Je až s podivem, že nedostal invalidní důchod... Lidí traumatizovaných zážitky z koncentráků bylo po válce mnoho. Nezáleželo zda to byly děti nebo dospělí lidé. Každého ty zážitky těžce semlely a prožitky traumatizovaly jejich duše. Po osvobození se k tomu mnohdy po hříchu přidaly výčitky. Proč jen já z té naší vesničky, z naší ulice, nebo dokonce z naší rodiny? Proč já jediný přežil?Jak jsem si to zasloužil? Proč mne tu nechali? Odpověď nedal ani Bůh, ani lékaři. Nikdo si navíc neuměl představit to, co za peklo člověk zažil a tak o tom nemělo cenu ani ostatním vyprávět. Přeživší se tak se svými tajemstvími uzamykali sami v sobě, což je ve spojení nočními můrami devastovalo po psychické stránce ještě více. A okolí pak mnohdy zcela nechápalo co se s tím člověkem děje. Někdo třeba věděl, že dotyčný si zažil koncentrák. Tím to ale haslo. Každý psycholog vám řekne, že je třeba o traumatech mluvit, ne je dusit v sobě. Ale ono se to dobře radí... Je zajímavé, že až po brilantním chycení Eichmanna a důkazním řízení proti němu se ozvalo mnoho lidí se svými zážitky. S takovými o kterých doposud nevyprávěli ani svým blízkým. Tady je zajímavé, jak Jiří Svoboda takto traumatizovaného člověka umístil zrovna na pracoviště archeologických výzkumů. Kdekoliv jinde by měl možná více klidu, ale zrovna tato práce je o velikém množství otázek a interpretací. Zvídavého vědce ženou vpřed, ale co s člověkem, který jich už tak má plnou hlavu? I já kolikrát kleče ve spáleništní vrstvě přesně datované mincí a shodující se zápisem požáru v některé z kronik rozjímal co se asi tenkrát stalo a jak vypadalo místo kde klečím. To samé u pohřbů ať už šlo o skrčence v Miškovicích, Plešivecké upíry v Českém Krumlově nebo relativně mladé pohřby z Libkovic nad Mostem... Pro někoho to byly jen další kosti, já se občas zasnil o těch dávných časech. Ale mne netrápily haldy dalších otázek... Skvělá postava ve filmu byl doktor ztvárněný Iljou Rackem, který ty existenciální otázky pokládal nahlas. Tušil, že hrdina má tajemství a chtěl je z něj dostat. Musím uznat, že film je celkem náročný. Jednak svojí látkou, pak ale i jazykově. Já viděl verzi bez titulků. Velkou část filmu se mluví anglicky, posléze polsky a při vzpomínkách na koncentrák jsou ve filmu dokonce flashbacky v němčině. Dnešní divák si film poskládá, ale v době jeho vzniku, kdy každý uměl jen rusky a anglina nebyla tak rozšířená by mne docela zajímalo jaké byly na něj ohlasy. Navíc v roce 1982 to téma nacismu už asi moc netáhlo. Přesto je tenhle film krásným důkazem, že i v oprýskaných šedivých osmdesátkách vznikaly velice zajímavé filmy se skvělými hereckými výkony. Zároveň na člověka dýchlo pár vzpomínek, to když Brzobohatý přinese bratrovým synům Piko vláčky a krabice je zabalena v balícím papíru potištěným nápisy dtm :-). (Modří už vědí!) Dávám za 4 záušnice. * * * * () (menej) (viac)