Dívka s mušlí

Dívka s mušlí patrí k filmom, u ktorých je veľmi ťažké udržať uveriteľnosť a proporcie. Uznávam, že vynútená starostlivosť o troch mladších nevlastných súrodencov spôsobí rýchlejšie dospievanie a rozvoj potrebných znalostí na úkor tých detských, ale Vendulkina mánia nedeliteľnej rodiny mi pripadala nevierohodná. Takže z celého filmu ma zaujala najmä doba jeho nakrútenia vo vzťahu k jeho depresívnemu vyzneniu a veľmi dobré stvárnenie matky - alkoholičky Evelynou Steimarovou. (26.07.2014)

Moc pěkné, depresivní, bezvýchodné, s malinkou jiskřičkou naděje nakonec. Vynikající Evelyna Steimarová v roli matky alkoholičky i její předčasně dospělá dcera Dita Kaplanová. Obdiv k autorům, že v době, kdy film vznikl, nesklouzli k pokrytectví nebo populismu a snažili se vykreslit celý příběh realisticky. Jen si nejsem jista, zda mohu věřit vstřícnosti a velkorysosti sociální pracovnice (Dana Medřická) a ředitelky dětského domova (Emma Černá) a vůbec podmínkám, v jakých tam děti žily. (26.11.2011)

Slusne socialni drama s celkem odvaznym nametem, ktery poukazuje na fakt, ze ne vsechny rodiny v Ceskoslovensku zily bezproblemovy a spokojeny zivot. Solidni sonda do duse mlade trinactilete Venduly (utrata otcovych penez na pouti je vzhledem k jeji postave rozporuplna), ktera bere zodpovednost sve matky na vlastni bedra. Evelyna Steimarova (v te dobe kus zenske) zahrala roli alkoholicky vyborne a jeji nocni navstevy vzbuzovaly na mych rtech horky usmev. Jako temer vzdy, dobra hudba Petra Hapky. Jiri Svoboda ma ve svych filmech co nabidnout, urcite jeden z nasich nejvyraznejsich reziseru osmdesatych let, skoda, ze v posledni dekade moc celovecernich filmu nenatocil... (03.07.2013)

Já bych tomu strašně rád dal plný počet, ale prostě nemůžu z jednoho prostého důvodu - nevěřím tomu, že by nějaká třináctiletá holka v takové situaci byla tak strašně dobrosrdečná a úplně všechno by obětovala pro ostatní. Poslušně se doma stará o tři mladší sourozence, o svoji mámu vlastně taky, pořád uklízí a nikdy se tomu vyloženě nevzepře. Tohle třeba bylo podařenější v Mušce (on je ten film Dívce s mušlí dost podobný) a hlavní hrdinka tam byla uvěřitelná, jenže tu chyběla nějaká psychologická část, kterou zase má Dívka s mušlí. Ale fakt nevěřím, že by ta holka byla neustále tak dobrosrdečná. Křiklavé je to třeba u scény u kolotoče, kde za všechny svoje peníze koupí lístek na kolotoč velkému množství dětí. Jinak je to ale velmi povedený film a je i skvěle natočený, zahraný a taky naprosto bezchybně vedený. Smutné a depresivní je to taky, ale v takové míře, že to nepůsobí přehnaně, což dost oceňuji. Ani jsem se u toho nenudil, snad jen tu část v děcáku bych zkrátil. Být to uvěřitelnější, dám bez problému plný počet, ale takhle je to na lepší 4* (29.04.2020)

"My za to nemůžeme, že jsme se narodili!!!" Tohle psychologické syrové drama s velkým D je přitom natočeno s tak citlivou a křehkou režií, že smekám před panem Svobodou! Je pravdou, že tento dříve velkým talentem oplývající režisér se nebál a dokázal natočit absolutně jakékoliv téma a žánrově skákal od jednoho oboru k druhému. Dívka s mušlí je příběhem o mladé dívce Vendule, která žije ve společné domácnosti ještě se třemi bratry a matkou, alkoholičkou, která si v noci vodí domů chlapy a o rodinu se vůbec nestará, o tu se musí starat právě Vendula, která to ale dělá s láskou. Matka ji má s jiným chlapem, ostatní sourozenci má zase s dalším. Každý ji po čase nechal a přitom je nešťastná a tak chlastá, prodává dokonce svým dětem oblečení, boty nebo flétnu, na kterou hraje jeden z chlapců, jen aby měla na flašku. Vendula chodí občas na návštěvy ke svému otci, který by ji chtěl mít u sebe a tak ji stále přemlouvá, aby se k němu a jeho nové ženě, se kterou má asi desetiletou holčičku nastěhovala. Ale Vendula by šla jedině, kdyby si vzal všechny, i její nevlastní sourozence. Těžké a složité sociální téma, psychologie postav jsou výborně napsané a všechny výborně zahrané. Vendulu zahrála Dita Kaplanová (nehoráznej výkon), její matku Evelyna Steimarová (tady je asi nejvíce poznat, že její dcera je Anna Polívková, neskutečná podoba, jako by si z oka vypadly). Parádní malinkou roličku si střihl na saxofon hrající Eugen Jegorov jako opilý amant matky, kterého si v noci přivedla do bytu. Film jsem viděl po delší době a úplně mě uzemnil! Podle mě je to nejlepší psychologický film z těžkých a šedivých osmdesátých let, který funguje i jako odkaz tehdejší doby a žádný jiný režisér už tohle téma nikdy nepřekonal. Málem bych zapomněl na nádhernou tklivou hudbu Petra Hapky, která film dělá ještě smutnějším. Jsem rád, že jsem majitelem originálního filmového plakátu, který mi visí na dveřích pokoje. (27.05.2019)