Čas

M. Night Shyamalan, mistr originálních námětů, nezřídka i point, režisér, co nemusí mít k dispozici rozpočtový majlant, aby natočil kvalitní film, aplikuje davovou psychózu na odlehlém ostrově, kde je proces stárnutí buněk v lidském  těle výrazně urychlen. Převedeno do praxe se hodina strávená na tomto tajuplném místě rovná dvěma rokům lidského života. Režisér v podstatě do necelých dvou filmových hodin shrnul koloběh života - od zrození až po smrt. Početná skupinka výletníků všech věkových kategorií je šokována, když jejich děti, co se sem přijely slunit v předškolním věku, před jejich zraky dospívají, zažívají první sexuální zkušenosti, dokonce je nemine ani porod. A naopak dospělí jsou značně znevýhodněni, neb jim ČAS po hodinách nemilosrdně odkrojuje jejich setrvání mezi živými. Režisér (rezervoval si i jednu z menších rolí řidiče dodávky) se před nějakým Časem (zase ten zpropadený Čas) tvůrčím způsobem zbláznil a natočil hrůzu, na kterou se sice už zapomnělo, ovšem na dlouhý čas to poznamenalo jeho mentální způsobilost, tudíž následná jeho tvorba nebyla zrovna uspokojivá. Sice začal pro mnohé působit Rozpolceně, načež se u něho projevila vleklá choroba zvaná Skleněnost, ovšem stále se už delší Čas (ten Čas je prostě všude) čeká na film, kterým by dostál své pověsti neopotřebovaného filmaře, co disponuje množstvím invence a neobyčejných, až atypických režijních postupů. A jeho pravý ČAS právě nastal! Shyamalan je definitivně zpět ve své formě a smysluplným režijním způsobem servíruje svůj pohled na relativitu Času a jeho působení, které je pro každého jedince měřeno stejně. Mix mysteriózního hororu se sci-fi prvky a existencionálním vyzněním má inteligentní půdorys, na kterém režisér obratně vystavuje drama skupinky lidí lapené na místě, z něhož není úniku. Film se odvíjí nepředvídatelně, není vůbec jisté, co se s jednotlivými členy osazenstva stane v příští (dramatické a vyhrocené) minutě. A herecká čeládka hraje bez výjimky bravurně. Nedá se tak úplně určit, kdo hraje hlavní roli/role, jedná se totiž o další z chytrých tahů režiséra. Relativně v popředí stojí dvojka Thomasin McKenzie, talentovaná herečka, co už nějakou tu zkušenost s oscarovým kouskem má, a Alex Wolff, spolehlivý držák napříč filmovými žánry. Bylo by ovšem velmi nespravedlivé opomenout kohokoliv dalšího z hereckého zástupu. Nenápadná hvězda nezávislého vyznění Gael García Bernal a hvězdička Vicky Krieps zažívají rodičovské i rodinné otřesy, Osvědčený Rufus Sewell neopomene dodat své běsy a modelingem disponovaná Abbey Lee ukáže na vlastní (zlámané) kosti, jaké negativní účinky může mít nedostatek vápníku v těle. Když se mysteriózní veletoč rozleze do všech koutů filmu, je také namístě přijít s nějakým objasněním/rozuzlením záhadné pláže, jež nebude kazit předchozí brilantní dojem. A i v tomto případě jsem nebyl nikterak pohoršen. Ono se to nezdá, závěry filmů, a pokud možno smysluplná objasnění předložených záhad, bývají náročné, respektive bývá náročné je kvalitně vymyslet, načež Shyamalan se s tím popasoval zajímavě. Resumé je takové, že víra v jeho kvalitní tvorbu stále žije, Čas mu nesežral veškerou jeho tvůrčí nápaditost a na svém kontě má zajímavý film, co dělá čest jeho jménu. 10/10 (27.10.2021) (menej) (viac)

ČAS je film - jak jinak - o čase, o jeho jindy neviditelné materialitě a o tom, že moderní západní člověk tráví svoji dospělou existenci lapený mezi minulostí a budoucností, a přitom skoro úplně opomíjí přítomnost. Shyamalan opět natočil film, u nějž je zázrak, že vzhledem ke své eklektičnosti a estetické nekonvenčnosti drží pohromadě, ale on fakt drží. Pohromadě možná nebude úplně držet tenhle komentář, ale co s tím už. _________ Jednak jsou tu u Shyamalana opětovně se nabízející se paralely s Hitchcockem. Ty jsou pořád užitečné, ale hlavně proto, že ukazují na rozdíly mezi oběma hollywoodskými auteury. Zatímco u Hitche by postava sledující jiné postavy zdálky prostřednictvím teleskopů nebo kamer byla jasně voyeurská a všechno by se primárně traktovalo skrze psychoanalytické koncepty, tady to neplatí. Shyamalana znovu zajímá víc než pouze lidská subjektivita (možná i proto má dost lidí problém se na jeho filmy napojit), jde mu mnohem spíš o kolektivní portrét západní moderní civilizace a jejího vztahu k "přírodě", vědě, tělu, morálce a (hodně implicitně) spiritualitě. Důležitý je proto nejen jedinec, ale taky kolektiv/společnost, přičemž v ČASe se mezi těmito pozicemi na několika úrovních neustále, a přitom funkčně přepíná. _________  Další paralela se nabízí se filmem STALO SE, který vedle ČASu patří mezi Shyamalanovy nejhůř přijímané, někdy i vysmívané filmy, ale guess what - ony jsou ty jeho vůbec nejlepší. Oproti ekohororu STALO SE, který se ve svém hystericky přestřeleném portrétování postav de facto blížil satiře a kde se s lidskými figurami nešlo identifikovat, se ČAS (úspěšně) pokouší o vybalancovanější přístup. Nejde tady koneckonců o neuchopitelnou environmentální krizi, ale o plynutí času - a čas, to je veličina, kterou ve vztahu k lidské zkušenosti nelze oddělit od její percepce, od jejího způsobu prožívání. Film proto rozlišuje mezi postavami, s nimiž je vzhledem k jejich tlumenějšímu "realističtějšímu" herectví, hlubší charakterizaci a častějším detailům možné snáze ztotožnit a mezi postavami, které spíše přepínají do lehce karikaturního herectví (opodstatěněho satirou) a které i svou strohou charakterizací jsou jen črtami nebo funkcemi ve vyprávění. ČAS každopádně ukazuje západní moderní lidi jako bytosti definující se primárně svou profesí (proto ta nadměrně explicitní expozice), fyzickým vzhledem a statusem (nebo zkrátka materialitou), bytosti, které se v krizi neustále hystericky snaží nacházet racionální vysvětlení a východisko (a přitom selhávají) a které do značné míry nedokáží překonat svoje osobní rozpory (jeden z komediálních vrcholů je postava psycholožky, která nedokáže mluvit se svojí sestrou, taky psycholožkou). Jenže pak přijde chvíle, kdy si postavy sednou na písek a začnou přemítat, proč vlastně z té pláže chtěli utéct... a je to regulérní doják, protože najednou ti lidi nechtějí utíkat od vlastní existence a její nevyhnutelnosti a dokáží přítomnost přijmout v její úplnosti a konečnosti. _________ Způsob záběrování a jeho proměny by tady vystačily na samotný koment a pečlivou analýzu. Nicméně s ohledem na výše řečené mi připadá fascinující, jak se tady Shyamalanovi daří skloubit velmi taktilní a někdy až mimozemsky odlidštěný pohled na tělo-jako-materiál, které může nabývat až groteskních podob, a v důležitých scénách i nezbytnou porci empatie. Mnohdy tu přitom dochází k prolínání mezi lidským a nelidským, kamera v momentě smrti jedné z postav odplouvá směrem k mořským vlnám, jindy prolne tvář zabíranou v detailu s reliéfem blízkých skalisek. _________ K polarizujícímu závěru snad jen tolik, že to Shy zvládá řešit s elegancí. Dokážu si představit, že by to celé zůstalo ve víc tajemné/metaforické rovině, a dokonce mě napadá výborný alternativní konec (resp. kde by film mohl skončit). I tak to ale podle mě funguje, a to jak vypravěčsky (nezůstávají nezodpovězené otázky), tak tematicky. (04.08.2021) (menej) (viac)