Obecná škola

Obecná škola je nejsilnějším scénářem, který kdy Zdeněk Svěrák napsal. Film je sice natočen na výbornou, ale tak silný náboj by nedokázal potlačit snad ani Zdeněk Troška. Film je plný krásných reálných postaviček, plný jakoby skutečných historek a je dojemný, avšak nikoliv patetický. Skvěle vystihuje poválečnou atmosféru plnou naděje a očekávání lepších zítřků. Zároveň je prošpikován takovým humorem, s nímž se prostě musí každy identifikovat. Mě film oslovil také proto, že i já měl učitele, který nám čas od času uštědřil lepanec. Ale zároveň byl oblíbený a dnes vím, že se tenkrát choval správně. Obecná škola patří mezi nejlepší české filmy a je škoda, že nedostala Oscara. (29.10.2008)

Ako náhrada za učiteľku prichádza do školy energický vyslúžilý vojak Igor Hnízdo, ktorý aj na hodiny chodí s nabitou pištoľou. V očiach chalanov je zároveň ideálom aj tyranom. Samotný Eda si ale časom začína uvedomovať, že aj keď je jeho otecko len obyčajný priemerný človek, ktorý si počas vojny ani nevystrelil, možno, že by ako vzor mohol slúžiť lepšie. Moc sa tým ale nezaoberá. Keď je človeku desať, má totiž veľa iných starostí i problémov..Na český film celkom slušný scenár. (09.12.2012)

Svěrákova celovečerní prvotina, kterou už nikdy nedokázal překonat, pouze se jí jednou přiblížil (Kolja). Citlivé, dojemné, vtipné, plné dnes již klasických hlášek z pera Zdeňka Svěráka a s dokonalými hereckými výkony, v čele s Janem Třískou (mám v oblibě i vedlejší postavu Plíhy, kterého skvěle ztvárnil legendární Bolek Polívka - mně úplně buší srdce). Nejlepší český porevoluční film. (06.05.2021)

Třetí republika, období mezi nacistickou okupací a únorovým pučem, je velkou uměleckou výzvou a šancí zároveň. Z dosavadní tvorby se toho dochovalo minimum - v podstatě některé filmy končících čtyřicátých let a pak ideologické krváky komunistické éry či kontroverzní televizní seriály typu LET PŘELOMU. Skutečná atmosféra, hřejivost iluzí i nadějí té doby, zůstávala mimo pozornost. Je velkou zásluhou Svěrákových, že z příběhu své rodinné ságy dokázali doslova vypreparovat právě onu atmosféru, která tolik připomíná památný rok osmašedesátý. Jde tedy o příběh let čtyřicátých - a nikoliv padesátých, jak tu také někdo napsal - a to o děj z rané fáze té doby, v níž jsou trvalou součástí dětského světa živé vzpomínky na poslední dny německé okupace (tábor na Bohdalci, neklame-li mne paměť) a také na nástup rychle obměňovaných nových učitelů do postupně se obrozujícího školství znovuvzkříšené republiky. OBECNÁ ŠKOLA svou jedinečnost ovšem nezakládá na kronikářském pojetí této doby. Přetavené vzpomínky Svěráka staršího jsou vlastně srovnáním dvou mužských typů - exhibicionistického svůdníka a sukničkáře Hnízda (současně ovšem skvělého bohem nadaného pedagoga) a navenek nenápadného, na první pohled až přihlouple naivního a ústupného Svěrákova otce a režisérova děda. Tato mužná verze BABIČKY Boženy Němcové postupně krok za krokem v lyricky pojatém ději filmu usvědčuje domnělého hrdinu ze lži a skrývané zbabělosti, zatímco nenápadný pozitivní tatínek se neustále posouvá vpřed - až do role Svěrákovy životní inspirace, jíž se tento skvělý herec a nápaditý slovesný tvůrce nikdy nezpronevěřil (titulní postava VRATNÝCH LAHVÍ je se světem ŠKOLY až geneticky propojena). Libuše Šafránková, jedna z nejnadanějších českých hereček střední generace, se tehdy postupně přehrávala z dívčích a princezních rolí do divadelního světa žen střední generace. Její jímavá maminka, která - byť na okamžik - podlehne svodům Hnízdovy papírové svůdnosti, je stejně lidsky bohatou a krásnou osobností jako její manžel. Zhlédnout OBECNOU ŠKOLU tak znamená nejen důvěrně poznat naivně ušlechtilou část života Třetí republiky, ale i pochopit tajemnou laboratoř něžného svěrákovského mužství. Toho mužství, jehož slovy bez přestání již páté desetiletí prochvívá jinošský van stříbrného větru měsíce nad řekou, která zvoní do nočního ticha hukotem svého splavu. Mužství, bez něhož by život nejen ženský, ale vůbec lidský byl o tolik chudší a šedší. (02.12.2008)

Jeden z nejlepších porevolučních filmů a parádní režijní debut. Krásně napsaný, zahraný i natočený, dokonale vystižená atmosféra dětství i poválečných let (z té hezčí strany, žádné divoké odsuny), kultovní postava Igora Hnízda, učitele, který si dokáže své žáky natolik získat, že se od něj klidně nechají fyzicky trestat, skvělý motiv vystřízlivění dětského hrdiny z falešného idolu v podobě charizmatického učitele a objevení hrdiny ve vlastním "nudném" otci. Vynikající je scéna večeře Součkových a Igora Hnízda, kdy je tatínkova politická krátkozrakost ilustrována tím, že mu uniká, jak Igor před jeho očima svádí maminku. (03.04.2016)