Pupendo

Život za "totáče" byl jedno velké pupendo. Pro Hřebejka, a hrdiny jeho filmu, tedy určitě, jak vyznívá z jeho líčení doby, co nenávratně vzala za své. Co bychom si bez toho Hřebejka počali, kdyby nám čas od času s vehemencí sobě vlastní nepřipomenul krušnou dobu v komediáním pojetí. Návrat do minulosti to však z filmového hlediska rozhodně není špatný. Za cíl svého vyprávění si tentokrát vybral rok 1984. Tohle datum spojuje nevelký okruh postav, které se mezi sebou přátelí, a kteří společně cítí, že nepolevující nesvobodné zřízení stále větší měrou zasahuje do jejich obyčejných lidských životů. Z ateliéru, ve kterém se postavy většinu času scházejí, udělali tvůrci něco jako poslední svobodnou baštu, proto se zde odehrává tolik scén, které slučuje a symbolizuje nezlomné malé vítězství nad presujícím a persekujícím režimem, včetně zobrazené nahoty (scéna s nahou Vilmou Cibulkovou), což se dá rovněž přeneseně aplikovat na bezmocnost postav, kterou do jisté míry vládnou. Hřebejk vsadil na pestrost a vyváženost charakterů s jejich postupným brilantním vykreslením až na hranici nenuceného absurdna. Jednotné protirežimní názory nabourává pouze přítomnost protichůdného demagogického charakeru pedagoga, jež vzal na sebe podobu uvědomělého vzdělance z vyšší vrstvy, který však postupem doby dojde k určitému poznání a uzrají v něm pochyby, na kterou stranu se vlastně dát. Jaroslav Dušek je na tyto postavy kadet. Protichůdnost charakterů obstaral především bohémsky smyšlející Bolek Polívka, ale i silné ženské charaktery ztvárněné Evou Holubovou a již zmíněnou Vilmou Cibulkovou, které to jistily takříkajíc odzadu. Mezi nimi pendloval sympaticky chvástavý blb Pavla Lišky a jeho originální hlášky, jež se v určitém ohledu staly jakýmsi vrcholem filmu. Na herce se Jan Hřebek mohl opět výrazně i výrazově spolehnout. Jiné výrazové prostředky používal jen sporadicky. Chytrost glosujících postav však zůstala zachována, což zajistilo pevné herecké zázemí se zdrojem vtipné eskalace i hořkých poznání a zklamání z neradostné až absurdní reality té doby. Pravda, někdy až moc absurdní a přepálené, pokud jde o tvůrčí hledisko. Jsou ve filmu místa, která Hřebejk neustál, anebo je posunul do příliš komické, málo věrohodné roviny. Spadá do toho i podivně koncipovaný závěr s dovolenou u Balatonu, který jakoby vypadl z jiného filmu, než doposud z toho, jaký divák sledoval. Espresivní vyostření není silnou stránkou režiséra Hřebejka. Snaha o kreativní vybalancování vychází jen někdy, je však překryta častým groteskním rázem filmu. Ten je někdy vítaný, ale trochu se z něj mohlo ubrat. Nejvíc asi vadí Hřebejkova inklinace k jednostrannému pojetí, že všechno v minulosti bylo špatné. Na to nepřekládá téměř žádné argumenty, a když tak jen velmi slabé, nebo jen čistě náznakové. Vychází v podstatě jen z toho, že divák bere dobu minulou za vyloženě špatnou, která nic dobrého nepředstavuje ani neskýtá, a pokud ano, je to jen nesmyslná absurdita té doby. No to tedy mě moc nepřesvědčilo, že by to bylo nějak maximálně kreativně odvedeno. Spíše naopak. Z toho pramení i častá roztříštěnost scén s nízkou kontinuitou, v níž si Hřebejk libuje. Film i tak po letech uzrál ve kvalitní studii groteskna a absurdna. Ve výsledku je tenhle počin satiricky svérazný, přičemž si ve větší míře zachovává komediální přehled i nadhled. A v tom je jeho největší síla. Mé hodnocení: 70% (22.12.2014) (menej) (viac)