Život před sebou

Jestliže existuje něco jako multi-kulti propaganda – a hořká italská tragikomedie 'Život před sebou' se k ní nejpravděpodobněji řadí, přeci jen ústřední trio židovská chůva/transgender matka/muslimský imigrant je raritka – přívětivě ji vítám do svý náruče.... Kulturní progres za každou cenu? Ano, jdeme přes mrtvoly. (09.09.2021)

Je to čistý sentiment. Tvrdý a strhující film. Myslel jsem, že starat se o africké dítě je v demograficky vymírající Evropě módní spíše u modelek. Ale Lorenová se v 86 letech přeměnila do jiného druhu krásy. Vidíme skličující výjevy ulice evokující autenticitu. Film postupně těžkne, ubývá hřejivého slunce a světlých barev, je méně hudby. Víc scén je interiérových. Lorenové tvář začíná zračit únavu. Má v sobě mnoho vrstev a je ráda, že hoch jí rozumí. Jejich cesta k sobě je ale tak rychlá, že je málo uvěřitelná. Nemohli si stihnout za tak krátkou dobu porozumět. Náboženská a rasová identita a lehkost překonávání rozdílů je málo uvěřitelná. (22.11.2020)

Úprimne, Sophiu som nikdy moc nemusel, a dojem na mňa určite nespravila ani ako 86-ročná babička. Každopádne, námet vyzeral sľubne, no ako celok to malo presne nalinkovanú schému, ktorá ničím zásadným neohromí. Mám pocit, že absolútne tu nebol využitý potenciál postáv, na ktorých minulosť určite zanechala stopy (ako u starej Rosy, tak aj u mladého Moma). Celé to bolo také mdlé, a keď už vyzeralo, že sa niečo bude diať, tak sa nedialo nič zásadné. Najsympatickejšou postavou celého filmu bol Hamil, škoda, že s ním Momo netrávil vo filmu viac času - mohlo to mať v sebe väčší kus symbolizmu... Je to max. na 2* (a nemienim tu pridávať nič navyše len preto, že to je asi posledný Sophiin film). (13.01.2021)

Film je to viac-menej klasický, neponúka žiadne inovácie, čo sa týka formy. Vždy to tak nemusí byť. Niekedy stačí obsadiť jednu z hlavných úloh legendou talianskej ženskej hereckej scény - 85 ročnou Sophiou Lorenovou, prostitútky na dôchodku, privyrábajúcej sa opatrovaním detí jej mladších a stále aktívnych kolegýň. Herecky jej úspešne sekunduje mladučký Ibrahima Gueye v úlohe černošskej imigrantskej siroty. Ide o ťažko prispôsobivého zlodejčeka a neskôr úspešného dílera drog. Pohybuje sa na rozhraní vstupu a ponorení sa do miestneho podsvetia a podchytenia jeho schopností miestnym kramárom, bývalým predavačom starých kníh a ručne tkaných kobercov - dnes, ako sám hovorí, predáva samé plastové veci, knihy ho nijako neuživia. Ústredný je ale vzťah medzi staručkou opatrovníčkou, s autentickým zážitkom i pretrvávajúcimi traumami z prežitého holokaustu a mladým černoškom, ktorý sa z počiatočnej vzájomnej neznášanlivosti zmení na niečo oveľa vyššie. (15.11.2020)

Hrát pod taktovkou svého syna musela být asi jedna z nejpříjemnějších věcí v životě Sophie Loren, přestože její role v tomhle snímku není zrovna úsměvná. Stále hraje s tou noblesou a grácií jak jsme jí znali z dřívějších filmů a pro mě bylo ctí jí tady sledovat v roli ženy, která si v životě něco prožila a nemohla to ze svých myšlenek vypustit i když se starala o klubko malých osamocených lidiček jakou byla i ona sama. (19.11.2020)