Lekce Faust

Celou první půli jsem se trápil a škubal sebou v křečích. Vydržel jsem jen kvůli Čepkovi. On by i důvod, proč jsem Švankmajera zkusil a zpočátku jsem se za toto rozhodnutí proklínal. Ovšem ve druhé půli budilo vše o mnoho mnoho lepší dojem. Nevím, jestli je to tím, že se Švankmajer ze začátku teprve rozjížděl nebo si má osoba teprve začala zvykat. Každopádně snímek nabral tempa a dospěl až do parádního finále. Absolutní závěr bych zřejmě i všem doporučil, jenže jak se k němu dostat přes téměř třičtvrtě hodiny nudy? A to nudy, která ani není bizarní? Na jednu stranu obrovské utrpení, ale na druhé...čím déle se mi film povaluje v hlavě, tím více pozitiv na něm vidím. Myslím, že se jednou dokopu ke druhému pokusu a pak možná nezůstane jen u třech hvězd. (30.04.2011)

Výrazný umělec ovlivněný surrealismem a nevyzpytatelnou stránkou temnoty lidské duše Jan Švankmajer v roce 1994 předvádí další osobitý snímek, tentokráte s Faustovou tematikou. Tohle téma jej zajímalo už odedávna, jak sám prohlásil, po několika letech dostal Faustův mýtus (dle autora "klíčový pro naši civilizaci") podobu kombinovaného filmu: divadlo masek, loutkové divadlo, hraná sekvence a snová montáž. Švankmajerův Faust se však od toho Goethovského liší - je to obyčejný člověk z ulice, který je vytržen z každodenního rituálu a kterého jeho zvědavost zavede do míst, kde se lidská duše zmítá mezi peklem a nebesy. Petr Čepek alias Muž s aktovkou (tedy Faust) se z reálné postavy stává aktérem divadelního představení, loutkou ovládanou cizí vůlí. Díky síle zvědavosti se stává strůjcem svého vlastního osudu, který je však předem odsouzen k nicotě. Když pohlédne na Mefista, nahlíží do zrcadla - vidí sám sebe (nastává významný "dialog", kdy se lidská bytost setkává sama se sebou). Švankmajerův Faust není nijak výjimečnou osobností - vždyť se jím mohl stát kdokoliv, kdo dostal leták s mapkou. Je to čistě jen náhodná osoba, která sebou nechá manipulovat a dohraje svou roli do hořkého konce, aniž by se vzbouřil. V tom je skryto ono zdánlivě nehmatatelné poselství filmu - jde o aktuální problematiku. Švankmajerova Lekce Faust je vlastně sarkastickou a kousavou ukázkou manipulace, stejně tak úžasným výtvarným dílem. Mistr stvořil opět nekonvenční dílo, které jde drásavě do hloubky a odkazuje na současnost, resp. na současnou manipulaci všeho druhu, na lidskou determinovanost, na jeho laxnost. A stejně, jako je tomu u jeho předešlé (i následující) tvorby, nabízí tvůrce divákovi bohatý materiál pro další úvahy. Nutno dodat, že Petr Čepek předvedl perfektní, nezapomenutelný výkon. (13.01.2009)

No, čekal jsem něco lepšího. Propojení loutkového divadla, včetně záběrů na loutkovodiče a jejich umění, s obyčejným příběhem jednoho pražského chlápka jménem Faust mohlo být zajímavé. Bohužel, děj byl na mě příliš roztříštěný, chaotický a často jsem přemýšlel nad úplně jinými věcmi. Navíc ten konec byl na můj vkus a příliš perverzní, stejně jako ta část, kde malí čertíci znásilnili malé andělíčky. Ale ten Kraus s dlouhými vlasy a vysmátým kukučem, ten mě bavil asi nejvíce. Co už, asi jsem příliš velký ignorant. (28.03.2023)

Syntéza loutkového, animovaného a hraného filmu. Jestli ne vrchol Švankmajera, tak po Šílení určitě druhý nejlepší jeho film. A jistě jeden z nejlepších českých filmů devadesátých let - možná nejlepší. Krásný a jaksi decentní černý humor. Film byl prý inspirovám tím, že se J.Š. s nějakým kamarádem ještě v studentských letech rozhodli někde na poli vyvolávat ďábla. Nemysleli to ani tak moc vážně. Ale po chvíli na nedaleké cestě zastavila červená škodovka, otevřeli se dveře a ony dva mladíky jakýsi nečekaný poryv větru odhodil o několik metrů dál. Ta červená škodovka se do filmu taky dostala... (18.06.2006)

Tento Švankmajerův film jsem už sice viděl asi 6 let zpátky, ale v ne zrovna nejlepších podmínkách na školní hodině mezi studentkami, které pravidelně komentovaly, jaký je to nesmysl, a hlasitě si řešily i jiné věci. Dnes jsem si konečně tuto kreativní nálož fantazie se směsicí výtvarného, divadelního a filmového umění vychutnal nerušeně a líbila se mi ještě víc než tenkrát. Až nepříjemně bizarní a depresivní začátek záhy vystřídalo okouzlení nad přenesením do jiného světa v doprovodu divadelního kašpaře, loutek a malovaných kulis. Jestli bylo pro mě Prokletí domu Hajnů důvodem, proč nenávidět Petra Čepka, Lekce Faust je pak důvodem, proč Petra Čepka zároveň obdivovat a zůstat jeho herectvím fascinován. Čepek tady předvedl neskutečně zajímavý výkon, kdy sám tahne dlouhé pasáže zcela beze slov, převtěluje se do vícera podob a rolí a také různě pozměněným hlasem namlouvá hromadu loutek! Ze strany pana režiséra mě zase fascinovala řada surrealistických přechodů z prostředí do prostředí včetně divadla, nečekaně vtipné nápady i hlody některých loutek („Já jsem to asi spletl. Já, co jsem měl křiknout pan Luké, já na něj řekl piluké!“ :D). Už jen scéna z hospody s vývrtkou si zaslouží hvězdičku navíc – i pro samotný nápad a vtip, ale rovněž za to, do jaké úplně odlišné atmosféry dokáže vhodit už jen hudebním doprovodem na akordeon. Když se zdálo, že se mi takto neotřelá podívaná časem může omrzet, začal jsem v pozvolna rozvíjeném příběhu vnímat hlubší odkazy nejen na klasický faustovský motiv „zaprodání duše Ďáblu“, ale také myšlenky o manipulaci lidské i společenské (což skvěle podtrhují mj. záběry na ovládání loutek či nasazování loutkovského nářadí na člověka) či později i pozitivnější verzi vztahu pána a sluhy spočívající v možné ochraně a jistotě... OK, Švankmajerovy krátké experimenty 60. let mě nikdy moc nebraly, ale Lekce Faust je pro mě vedle Alenky a Otesánka další mistrův velký film, kde svůj styl rozpracovaný v celovečerním formátu a zasazený do (polo)hraného filmu pro mě dotáhl k dokonalosti. [90%] (27.03.2024)