Pán prílivu

Barbra Streisand /Takovi jsme byli, Funny Girl/ tentokrat pred aj za kamerou, a musim napisat, ze rezia jej ide. Romantika skombinovana s tajomnom- to je silna kombinacia a fascinujuca. Nick Nolte ako spoluhrac Straisandovej v roli cloveka, ktory ma potlacovane spomienky a nesie si skarede zazitky z detstva - podla mna sa to k nemu aj hodi. Navyse Tom Wingo v podani Nolteho je nezamestnany ucitel, ktory ma pocit, ze zena ho prestala pritahovat a riesi sa tu aj alkoholizmus : 77 % (01.08.2017)

Todle by byl ten poslední film, na kterej bych se normálně chtěl podívat. Někdy se podívání na něco, co sme nikdy předtím neviděli, stane zdrojem zklamání, někdy, a to je tendle případ, se stane zdrojem nadšení. Nikdy bych nevěřil, že mě ještě dokáže něco, cokoliv nadchnout, víceméně už sem všechno viděl a zažil, aspoň jednou, no a to je teda i tendle film. Ten sem zažil až dneska poprvý a jednou. Pán přílivu je velkej a krásnej film, smekám před Streisandovou i před Noltem a i před Conroyem. Tomudle filmu muselo velký plátno hrozně slušet. Já ho viděl na malý obrazovce a přesto mě dojal, jako bych ho viděl v kině. Za to jasná 5ka. (09.03.2016)

Barbra Streisand je poměrně známá entuziastka, která se rychle nadchne pro mnoho věcí a tak je o ní hodně slyšet. A to nejenom v písničce Barbra Streisand. Ona to dobře zvládala i předtím. Pán přílivů je třeba stoprocentně její film. Má dobrou postavu, rozjíždí tu docela zajímavé drama, ale po celé dvě hodiny jsem měl pocit, že se mě ten příběh vlastně vůbec netýká. Herci tu třeba nejsou vůbec špatní, ale po dramatické stránce jsem při sledování byl jak chladná jezerní princezna. Nezasáhlo mě to. (31.08.2018)

Ne, nevěřím, že uvnitř rodiny neexistuje neodpustitelný zločin, nevěřím, že výkupné za vysvobození ze zhoubných hlubin mlčení a drásajících čelistí vzpomínek zaplatíte jen sdílením tajemství a očistnou mocí pláče, a už vůbec nevěřím tomu, že při obsazování rolí Lily a Savannah, v předloze bolestně krásných žen, trochu nezabouchalo pěstí do stolu režisérčino ego. A dost možná bych nevěřila ani tomu, že by na mě kdy filmová verze Pána přílivu mohla zapůsobit se srovnatelnou silou jako anglickojazyková pokladnice, kterou je její předloha, nebýt několika maličkostí. Maličkostí, jež si urvala nemalou část mého hodnocení, je o hlavu mě převyšující Nick Nolte, který mě s pohledem osoby, pro kterou je peklo místem, kam si chodí přečíst ranní noviny, provádí hereckým rájem, a jako při každém svém snímku se mě němě ptá, proč stále ještě není v mé herecké TOP, a já už nemám výmluvy, které bych mu poskytovala místo odpovědi. Maličkosti nevroubily životní cestu autora knihy a scénáře Pata Conroye, platícího daň za svůj dar vypravěčství podobně jako Savannah Wingová, a maličkostí se nedá jako ostatně nikdy nazvat hudba Jamese Newtona Howarda. Maličká není šíře talentu Barbry Streisand a zrovna maličkým se nedá nazvat ani můj knedlík v krku při závěrečných monologových minutách, který není možné splknout ani vyplivnout, musí se jen vydržet a spolu s tichým přikyvováním slovům o touze po dvou životech pro každou lidskou bytost a večerních pohledech k severu nechat zvolna se rozplynout. (08.03.2008)

Přeslazené okamžiky a dialogy? Nejspíš jo. A co jiného je život než nejpokleslejší brak, nejnevkusnější kýč a nepřetržitá řada oslími můstky spojených nejneuvěřitelnějších náhod, za jaké by obecenstvo vypískalo i scénáristu venezuelského seriálu? Jediný rozdíl mezi Pánem přílivu a realitou vidím v tom, že na chlapy jako Nick Nolte narazíte vzácněji než na garnáta v kanále a na lásku jak trám jakbysmet. Tak si jich važme a litujme každého, kdo nikdy v životě nevyslovil ty přeslazené, kýčovité a patetické věty a nemyslel je smrtelně vážně. (07.12.2008)