The Doors

Kdysi hluboko v 80. letech jsem svoji středoškolskou učitelku literatury při hodině uzemnil prohlášením, že prokletí básníci byli pěkně nevychovanou bandou, která chlastala, šňupala kokain, byla promiskuitní a kdyby se tak nevěnovala světským radovánkám, dokázala by mnohem víc. Nehledě na to, že kdybych si já dovolil jen procento z toho, co představitelé jedné maturitní otázky, byl bych bez okolků vyloučen ze studia. Už jako teenager jsem zkrátka tíhnul k měšťáctví, které přízemně upřednostňuje tvdou práci před chlastem a drogovými excesy. Nikdo mě ani později nedokázal přesvědčit o tom, že by jakékoliv umělecké dílo nemohlo vzniknout bez umělých povzbuzovadel. Alkohol a vliv drog jsou při procesu umělecké tvorby velkou překážkou. Jim Morrison byl bezesporu talentovaný básník, textař a hudebník, ale taky - a možná především - citově a názorově nestálý pozér, kterému se nikdy nepodařilo dospět, slaboch, alkoholik a feťák. Domácnost bych s ním rozhodně sdílet nechtěl a o nějakém duchovním souznění se nedá mluvit. Za jeho předčasnou smrt nemůže FBI ani nepřízeň osudu, ale výhradně jeho povaha a chování neřízené střely. Nemůžu se tedy nijak ztotožnit s hlavní postavou, která je mi nasympatická a navíc ani s hudbou DOORS, které nefandím. To je ovšem u hudebního filmu potíž...Navíc film se ve své druhé polovině až příliš - i když celkem pochopitelně, protože to je základ legendy téhle kapely - soustředí na skandální výstupy a dekadentní životní styl Morrisona. Desítky minut z večírků a excesů na scéně nicméně při dlouhé stoupáži přechází v pro mě nudný stereotip...Morrison je zkrátka ikona popkultury, která i po tolika letech vyvolává v určitém věku během dospívání iluzi absolutní svobody a v maloměšťácích pak pocity závisti k muži, který se na rozdíl od nich nebál překonávat bariéry společenských konvencí a nezatěžoval se pokryteckým předstíráním falešných citů a gest. Jestli něco na Stoneově snímku stojí za pozornost, pak je to vedle tradičně kvalitní režie tentokrát v "psychedelickém" stylu ještě výkon Vala Kilmera v hlavní roli. Jak ho moc nemusím, tentokrát klobouk dolů, dokázal se do té postavy prakticky převtělit. Celkový dojem: 55 % (19.07.2011)

Byl jednou jeden chlapík, kterému říkali Jim. Tento chlapík se snažil "probít na druhou stranu..." O několik let později byl jiný chlapík, který se jmenoval Oliver... Oliver byl šikovný filmař, který natočil Jimův příběh... A natočil ho dokonale, přesně tak, jak si Jimův odkaz zaslouží...! Vizuálně krásný, atmosférou šedesátek prodchnutý a geniální muzikou nekonformního básníka prokládaný snímek mě nechytil za srdce... ten mě přímo chňapnul! Neuvěřitelná, ba až ďábelská podobnost Val Kilmera se svým předobrazem brala dech. Vlastně ani nemám chuť psát, když mi v hlavě zní Before I sink, into the big sleep/ I want to hear, I want to hear/ The scream of the butterfly...... A taky že nebudu...:-) Ať si to každý prožije sám (má-li k tomu vztah...) (30.01.2007)

Pro jedny legenda, pro druhé jen pár skvělých písniček - i tohle by se dalo říct o skupině The Doors. Já osobně se řadím spíše do druhé skupiny - o kapele jsem toho moc nevěděl, jejich písně jsem znal a ani jsem netušil, že jsou od nich (ano, jsem kulturní barbar… :-)) ale o tomhle filmu jsem dost slyšel a proto jsem si ho nemohl nechat ujít, když zrovna běžel na ČT 2 (dokonce v originále s titulky!) A výsledek mi potvrdil fakt, že Oliver Stone je geniální režisér. Protože tady každý druhý komentář je o tom, jak Jim Morrison byl citlivý a inteligentní kluk… ale já tam viděl jen rádoby intelektuála, který uměl dělat show a který se uchlastal k smrti. A v tomhle je právě ona Stoneova genialita - on Jima nesoudí, on nám jej jen zobrazuje a je na každém, jak si to přebere. Někdo v něm vidí mučedníka, někdo jen blbce. Je mi jasné, že pro tenhle názor mě (nejen) zde budou chtít ukamenovat, ale přišlo mi, že to žádný mučedník nebyl. Nevím, jak věrně byl Jim zobrazený, nevím jak daleko či blízko to mělo k realitě, ale kdybych ho měl soudit jen podle tohoto filmu, řekl bych, že to byl prostě jeden z týpků, kteří založili trend "napíšeme písně, ožereme se, zdrogujeme se, život je jedna velká kalba" a ostatní z nich proto dělají bohy. A tohle jsem mu prostě nežral. Dlouho jsem rozmýšlel, jaké hodnocení tomuto snímku dám (objektivně bych musel dát plný počet, ale jak říkám, nedokázal jsem cítit žádné pozitivní emoce k Jimovi, takže tady bych dal spíše jen tři hvězdy) a nakonec jsem se rozhodl to nějak zprůměrovat - 70 %. A teď do fronty, každý nachystat svůj kámen a zbytek už znáte… :-) P. S. Tím ovšem nechci snižovat (zřejmě) životní výkon Vala Kilmera, on byl fenomenální. (15.06.2011)

Pojď mé dítě, ukážu ti cesty bolesti a pohoupám tě na vlnách extáze. Budeme tančit a bláznit a žít.... Dokud nám duše nezhnijí pod nánosy fetu a lihu, protože skz dno tisící lahve v řadě už se i ty ideály nějak ztrácejí v mlze. Už ani to šílenství hlubokomyslných depresí z marnosti vlastní existence pak nevypadá zdaleka tak oduševněle... jako spíš blábolení zničené trosky. Ale možná taky ne. 9/10 (27.04.2009)

Val Kilmer byl hvězdou, takhle to zahrát a ještě se naučit asi 50 písní nazpaměť, to je na Oskara. Jinak tohle nebyla zrovna moje srdeční hudební záležitost a nebo jsem konzerva........asi ano. Nahlédla jsem jen mírně do jejich hudebního, zdrogovaného světa a nějak extra jsem jim to nezáviděla. Filmová výzva 2016 (14.08.2016)