Strakonický dudák

Strakonický dudák mi připomíná takovou lepší veselohru z 50. let. Už to nejsou ty černobílé veselohry s Vlastou Burianem, Adinou Mandlovou atd. A rozhodně to také není ten typický totalitní film, který se točil v 50. letech. Je to takový poklidný film, odkazující život na venkově 19. století. Všude samé stromy, louky, písničky, kroje a občas nějaká ta víla v lese. Navíc je to už barevný film, což v té době muselo být velkým plusem. Jenže je to také strašná nuda. Alespoň dnes ano. V době své premiéry to musel být pěkný film oproti tomu, co se tehdy točilo. Ačkoliv úzce to také s totalitní tématikou souvisí, a to konkrétně ono dobové vlastenectví, které se shodovalo s komunistickou nesympatií vůči západu. [2696. hodnocení, 64. komentář, 61%] (22.08.2019)

Já tenhle příběh, nebo chcete-li pohádku nikdy rád neměl. Vždy jsem měl pocit, že jsou to dva příběhy a pár motivů, mimochodem zčásti ukradených z jiných zdrojů, v jednom. Tato verze mi připadá o trošku horší nežli její předchůdce. Na můj vkus je tu dost hlucho. Zase musím uznat, že má oblíbená scéna se strašidly je zde lepší. Přesto jeto film dobře zpracovaný a svým způsobem snad i zábavný. Myslím, že obě verze mají co říci, a jsou si hodně podobné. Ovšem tato barevná je více pohádkovější. (26.02.2020)

Moc krásně natočený příběh. Dávám plný počet bodů. Film mě bavil, měl sympatický děj, úžasní herci a líbila se mi ta mluva, kterou se mluvilo, ta spisovnost češtiny. Líbilo se mi to možná i proto, že tato pohádka měla nádech jakési lidské čistoty ducha, že na chleba se muselo kdysi opravdu tvrdě pracovat, lidé si víc vážili sami sebe navzájem, měli se ve vzájemné úctě a více si pomáhali. (15.12.2012)

Tylova historka je dnes skoro nehratelná, přestože je to nejživotnější Tylovo dílo vůbec. Film v mnoha ohledech ukazuje, proč. Motiv zdatného Čecha, kterého dokáže zlobit jen Čech kosmopolita Vocílka se hodil tehdejší propagandě do krámu ("odrodilec horší Turka"). Jako malého mně ale spolehlivě děsila scéna na popravišti s duchy prolétávajícími kolem. (29.11.2007)

Spory o dílo a jeho výklad zakladatele moderního českého divadla J. K. Tyla, našeho nejlidovějšího divadelního klasika, se vedou už drahnou řádku let — a neustaly ani po roce 1945, kdy se mohl zdát poměr soudobého kulturního života k Tylovi jasný. I po roce 1945 jsme ještě byli svědky nejednoho sporu o pojetí Tyla, zejména jeho nejproslulejší dramatické báchorky — „Strakonického dudáka" (k sporům přivedla zejména inscenace Národního divadla). „Buržoasní kritika," píše K. Stekly ve svém úvodu ke scénáři, „nejen nedocenila Tylovo literární dílo a významnou úlohu, kterou sehrála Tylova dramata v přípravě roku 1848, ona naopak podceňovala a zamlčovala v jeho tvorbě vše zdravé, bojovné i revoluční. Prostotu a ryzost citu, jímž jsou naplněny všechny Tylovy lidové postavy... hanlivě označovala jako „neuměleckou sentimentalitu." Teprve naše doba, zejména zásluhou nadšeného propagátora Tylova díla akademika Zdeňka Nejedlého, který postavil Tyla hned vedle Smetany a Němcové, přinesla možnost „očistit" velké Tylovo dílo od zkomolenin, jimiž ho chtěla pokroutit buržoasní kritika a od nánosů měšťáckých inscenací Tylových her v minulosti". Právě „Strakonický dudák" nejvíce doplácel na snahy našich divadelníků, kteří se snažili Tyla vykládat po svém, „zmodernisovat" jej. Režisér Karel Stekly, který je i autorem scénáře tohoto filmu, si nevybral úkol nijak snadný. Šlo o to, aby film podle nejznámější Tylovy hry se vyhnul všem povrchním, i když svůdným efektům, jaké právě tato hra filmaři nabízí, a aby prostě, lidsky srozumitelně tlumočil její jádro. Zdá se, že tomuto úkolu, totiž vyprávět filmem skutečného, nefalšovaného Tyla, nezůstal Steklý dlužen. Filmový přehled 45/1955 (30.04.2003)