Vrať se do hrobu!

I když věřim tvrzení, že to je nejlepší film Milana Šteindlera, musim zkonstatovat, že celý ten film už stojí jednou nohou v hrobě. Ať už nepřesvědčivými hereckými výkony, vtipy, které nevyznějí, nepřirozeným chováním hlavních hrdinů nebo takřka funebráckou hudbou. Vrať se do hrobu je krásným příkladem toho, jak silný námět může dovést film do koukatelné podoby i přesto, že ostatní věci moc nefungují. (17.01.2010)

Jedna z mých úplně nejoblíbenějších českých komedií. Naprosto geniální scénář a hlavně ultrabáječnej Milan Šteindler, kterej nikdy předtím a nikdy potom nebyl ve filmu takhle dokonalej. Vůbec se nedivím, že ho tam všechny holky milovaly. (Vrať mi ty dopisy!!!) A hlavní vtip (vlastně filosofická myšlenka filmu), kterej se týká středoškoláků - maturantů, platí dneska stejně jako tenkrát. Prostě z nich vyrostou stejný blbci jako sme my. (21.11.2006)

„Já jsem vám ten čaj asi osolila. A vy jste ho vypil?“ - „No, já hodně solím!“ Nadčasová komedie pojednávájící o věku, kdy člověk ještě není ani tolik starý, ale ani už úplně mladý. Takže mi naprosto hrál do noty. Bavila mě humorně pojatá problematika, chytré hlášky, ale i obsazení, kde Milan Šteindler naprosto exceloval a uvěřitelně zaujal roli hrdiny postupně se překlenujícího z někoho, kdo se není schopen projevit, přes toho, kdo nachází své nikdy neprožité mládí, až po toho, kdo si začne uvědomovat, že spontánnost, lehkomyslnost a nezodpovědnost není všechno. (19.06.2023)

Chytrá odpověď na všechny ty výzvy o angažovanosti tehdejších třicátníků, a nemožnosti se skutečně angažovat. Jakoubkova proměna je dokonalá, vedená v podstatě logicky i co se vedlejších postav týče, jen ten konec je spíše bonmotem. Přesto se ve filmu nachází několik hluchých míst, kde nebaví, a paradoxně ani kozy Pollertové to nezachrání. (10.05.2013)

Stejný případ, jako Dědictví aneb Kurvahošigutntág. Tzn. Jeden z těch filmů, které musely dozrát, abych v nich viděl víc, než trapnou blbost (ale stejně tak je možné, že jsem k nim musel dozrát já). Přestože hlášky z Vrať se do hrobu nezlidověly stejně, jako třeba ty Svěrákovské, dnes je minimálně pamětníci té doby ocení. Pawlowskou moc nemusím, ale to laskavě ironické vypíchnutí mizérie doby, se jí povedlo. Obsazení Šteidlera byla trefa do červeného a ještě nevyčpělý smrad socialismu, smíchaný s počátečním kýčem západu, byl cítit v každém záběru. A samozřejmě vděčné téma mezigeneračního střetu, nebo stereotypů manželství, dnes vnímám taky jinak...jako zdařilý šťouchanec do žeber jak společnosti, tak dospělosaurů. Dospělí se často staví do role těch, kteří se mladým snaží otevřít oči, ale ono to může zafungovat i naopak. A že to většina dospělých opravdu potřebuje. Takže dobrý. (24.06.2023)