Meky

V pohodě dokument. Bohužel, právě jen a pouze v pohodě, nic víc. Mekyho mám rád a myslím, že by si zasloužil hlubší a trochu zajímavější sondu do jeho života. Otázkou ale je, zda o to vůbec stojí, protože z filmu tak nějak vyzařuje, že do svého nitra, soukromí a citlivých věcí nikoho moc pouštět nechce. Což se dá pochopit a udržení si odstupu pro něj asi dobře, pro takovýto dokument však nikoliv... Škoda, že režisérská invence, která by to vynahradila a vydala se mimo "slepé uličky", tu není moc patrná. (01.01.2021)

nikdy sem nebyl Žbirkův fanoušek,ale z toho člověka vždy vyzařoval takový zvláštní klid.Dokument o něm sem každopádně nevyhledával,ale když už sem na něj narazil mezi svátky v televizi,tak sem se mrknul a ač nejsem zklamaný,tak si myslím,že někdo Žbirkova formátu by si zasloužil trošku lepší dokument...60% (08.01.2021)

Na Žbirkovi jsem nikdy neujížděla, ale pamatuju, že v době mé první velké lásky hráli v rádiu pořád dokola Biely kvet. Dokument pokládám za vydařený, jeho historické pasáže vypovídají mnohé o tehdejších poměrech. Víc než distinguovaný hlavní protagonista se mi líbil rovný a věcný Laco Lučenič. Hlavně jeho hláška, že Lehotský je jednotkou egoismu. (12.01.2021)

Ehm... nutno uznat, že laťka nastavená King Skate byla hodně, hodně vysoko, takže se není co divit, že zůstala nepřekonána. Ale že to bude takový rozdíl, to je poněkud zklamání, to si řekněme upřímně. Písně Mekyho Žbirky mám velmi rád, a online koncert z jeho obýváku během jarní vlny Covidu, který jsme s manželkou ne viděli, ale zažili, v našem obýváku (a s námi skoro dvacet tisíc lidí;)), řadím mezi jedny z nejpozitivnějších zážitků nejen tohoto roku:) To ovšem nemůže nic změnit na tom, že hype, který uvedení Mekyho předcházel, byl řekněme značně nadsazený. Nepochybuji o tom, že ŠŠ skutečně žil vedle Mira Žbirky, a že ten tak ze svého života ukázal leccos, co bychom jinak neviděli. Ale i tak pokud jde o hlavního protagonistu, jede film docela po povrchu. Ty proklamované hluboce osobní momenty jako turné po narození dcery a s tím spojené vnitřní výčitky, nebo nehoda Mariky Gombitové, to jsou skutečně jen okamžiky, a nic z nich nevyplývá, režisér po nich nejde, neptá se. A když přijde řeč na smrt bratra Jasona, je to sice silné, ale "krapet" mi na tom vadí, že z ničeho ani náznakem neplyne, že má Žbirka ještě jednoho bratra (Tonyho). Nejzajímavější tak jsou hodnocení týchž věcí Mekyho někdejšími souputníky, zejména Laco Lučeničem. Tam je napětí, tam je konflikt - ale také určité vyrovnání. Ale aby to nevyznělo zbytečně negativně - Meky je dobře natočený dokument, a nejdůležitější je jeho vzkaz světu - zpráva o životě chlapíka, pro kterého je hudba naprosto neoddělitelnou součástí jeho existence, a který se nechystá usnout na vavřínech za žádných okolností. A který v životě všechno neudělal dobře, ale přesto z něj máte pocit, že dosáhl svého štěstí, že je za něj vděčný, a že se chce o něj podělit i s vámi. Tím způsobem, kterému nejlíp rozumí - hudbou a písněmi. Dobrá nálada zaručena, 80 minut uteče jako nic. Ale není to žádná dokumentární bomba. 70% pro film, když si odmyslím jeho objekt. (31.10.2020)

Můžeme se přít o to, zda o tak nekonfliktní a slušné osobnosti se mají točit dokumenty. Já si osobně myslím, že ano, ovšem má to úskalí, že se moc není čeho chytit. Vždyť i ten Laco Lučenič, přestože je (asi právem) zatrpklý, nemůže tvrdit, že jeho nedocenění je primárně vinou Mira. Já jsem Mira vždycky měla ráda, pro jeho typický humor a aglický šmrnc a některé jeho písničky jsou opravdu krásné, v čemž mu hodně pomáhal Kamil Peteraj. Ten slovenský důraz na vlastní tvorbu byl hodně vidět v pořadu Hit storočia,, kde zaznělo tolik výborných písniček, kolik bychom v Čechách dohromady nedali. (23.07.2020)