Solaris

Pro nekoho trapas, pro jineho jedinecna podivana, na kterou si bude pamatovat do konce zivota. Me se toto Soderberghovo premitani nad zivotem neskutecne zalibilo a George je zde vysoko nad svym hereckym standardem. K tomu ty krasne obrazky a UZASNY hudebni doprovod. A ve sci-fi havu. Pro me neodolatelne chutny koktejl rovnajici se 5 hvezdam. (06.03.2004)

Psychologické sci-fi? Prečo nie. Artové spracovanie? Žiadny problém. Soderberghova réžia? Môže byť. George Clooney v hlavnej úlohe? O.K. Na námet a technické spracovanie môžem povedať jediné: WOW! Horšie je to už s dejovou výplňou. Keďže sa film aj napriek príjemnej 90-minútovej dĺžke príšerne vlečie a človek pri jeho sledovaní pomaly zaspáva, nedostaví sa očakávaný silný zážitok z inak na psychiku človeka brutálne útočiacej formy filmu. Čo je vo výsledku dosť smutné. (13.04.2013)

Nedovedu posoudit, do jaké míry je Soderberghův film důstojnou adaptací Lemovy předlohy, či do jaké míry může soupeřit s Tarkovského klasikou. Nicméně po shlédnutí modernistické verze kanonického sci-fi díla mohu říct s jistotou jedno: je to skvělý film. Po vizuální stránce dovedně estetizovaný, po režijní stránce zvládnutý, působivý, sugestivní, emotivní. Bohužel je na něm cítit, že je to nejasná kontura ideového masívu, z nějž dokázali tvůrci uchopit sotva slupku. Nicmémě i přes tuto limitu je Solaris v. 2002 konzistentním snímkem, který prezentuje v kontextu současné mainstreamové sci-fi produkce vyzrálou a intelektuálnější odnož, která bohužel v jádru trochu připomíná povrchový intelektualismus, dojmologii a podobné neduhy. Tím se ale člověk nesmí nechat odradit. Ani tím, že Clooney na složitou roli psychologa Kelvina herecky nemá. Zvláštní příchuť futuristické love story, existenciálně setmělá atmosféra a nejistá perspektiva Soderberghovy narace činí z filmu příjemný požitek pro všechny smysly. To, že je otupený limitem obsahu, je kupodivu malá vada na kráse. (09.10.2005)

Solaris. Oceán. Snová planeta. Promiňte, to patří jinam. Už proto, že na Solaris se párkrát letmo jukneme z okna a jinak si hrabeme na vlastním písečku , s kterým nemá výzkum jednoho velmi zvláštního koutu vesmíru nic společného. Odhrabáváme píseček z vlastních vzpomínek, snů a komplexů a ony se nám zhmotňují před očima se samozřejmostí, která nás nutí přemýšlet, zda šílíme, umíráme, sníme nebo pro nás nějaký poťouchlý experimentátor s lidským plemenem parafrázuje Pretty Woman ("Vítejte na Solaris, místu, kde se plní vaše sny"). Případně zda jsme vkročili na tu pomyslnou hranici mezi realitou a... něčím jiným. Filmová Solaris tohle naneštěstí skryla do obalu melancholického milostného příběhu a za celou dobu se hloub než k obalu nedostaneme. Bleděmodrý svět vesmírné stanice se tak stává pastí pro invenci a komplexnost a snaží se nám to vynahradit sondami do rozechvělého nitra lidské duše, tancem mezi střepy vzpomínek a zpěvem vesmírných Sirén, lákajících nás k zapomenutí toho, co bylo, a užívání si snu, který se stal realitou. Jenže co je realita a co přelud a zda je přelud přeludem, když si uvědomuje, že je přelud, to je otázka. Otázka, o kterou se pouze zlehka otřeme, abychom se mohli dostatečně topit v tom ostatním. A i když se s Georgem Clooneym, který se snaží ze všech sil, kterých rozhodně nemá málo, stejně jako Natasha McElhonová nemá málo osobitého křehkého půvabu, topí docela příjemně, nebude asi málo takových, kteří budou během půldruhé hodiny onoho utápění potřebovat sirky pod víčka. Že k ničemu nedojdeme a nic se nevyřeší, je nabíledni, konečně rovnice o tolika neznámých snad ani nemůže mít řešení srozumitelné lidským bytostem. Ale že tam, kde nám knižní předloha nabízí fascinující, komplexní pohled na lidské touhy a sny, Solaris samotnou (překvapivě mi na filmu nejvíc vadila změna rodu planety oproti předloze) i hranice lidského poznání, pro nás film vydestiloval jedinou a to ještě nijak chuťově výraznou esenci a jsme nuceni smířit se s koncem, který aspoň na mě dělá dojem třešňové větvičky narpubované na kaktus a nutí mě dospět k závěru, že za málo peněz málo muziky, je smutným výsledkem snahy přiblížit Solaris filmovému divákovi. Asi jsem opravdu hledala zrcadlo vlastních představ a ne nový obraz, ale tenhle obraz byl na můj vkus namalován příliš vybledlými barvami. (06.11.2007)

Nechápu proč jsou tady na nový Solaris všichni tak tvrdí. Znalý knižní předlohy i Tarkovského filmu jsem Soderberghovu adaptaci zhltl už potřetí a jsem stále nadšen. "Nový" Solaris je určitou komorní a odlehčenou (vynecháním části obsahu) verzí toho "starého", zaměřuje se hlavně na psychologickou stránku románu (tedy na Hari/Rheu) a tu filozofickou nechává k rozpitvání Tarkovského verzi - apropoz napoprvé mi drsně chyběla hlavní pointa knihy (tedy myšlenka, že planeta Solaris je entita podobná dítěti, které si jen hraje se svými novými známými a oťukává je) - tato pointa je ale na konci filmu přítomna - je to ten moment, kdy se Kelvin pomalu dotkne ruky návštěvníka/dítěte. Je to sice trochu latentní náznak, ale mě to stačilo. Komu to nestačí, ať si přečte knihu.Vyzdvihnu oba hlavní herce (ostatní ne) a SKVĚLOU hudbu Cliffa Martineze - soundtrack si pouštím už dva roky. Skvělý film, neprávem nedoceněný... 9/10 (28.11.2006)