Krajina s nábytkem

Vladimír Javorský byl holt talent už od mladých let. Svou postavu bujarého mladíka a její přerod v zodpovědného otce utáhl bez mrknutí oka. Scénář není nijak nápaditý, měl jsem celou dobu pocit, že jsem to někde jinde už viděl, ale jako celek je to fajn film. I když mne nikdy tyhle typy filmů nepřitahovaly a znovu si to už asi nepustím, 80% dávám v klidu. (03.12.2014)

Listonoška s listonošem neměli by dát si košem... Tak velmi se mi líbil tenhle příběh ze života v přímo artovém zpracování, které v sobě méně či více nápadně kombinovalo hned několik druhů umění, nejvýrazněji hudbu (poutavé skladbičky Emila Viklického sice melodicky tak trochu, jak zazní, ve víru pop-music, ale zato s osobitým nekonvenčním aranžmá) a pak výtvarné obrazy skrze postavu malíře v podání Petra Čepka. Umělecká stránka naštěstí pevně jede s kvalitně napsaným a odehraným příběhem. Spočátku nám Smyczek podává jakoby zdánlivě oddechovou romantickou komedii, která se náhle zvrtne do dramatu plného náročných dilemat a dalších starostí nad hlavu. Ač nemám moc v oblibě Vladimíra Javorského, musím říct, že si mé sympatie zde dost brzy získal svým přirozeným projevem i celkově jeho postava Zdeňka jako studenta konzervatorie, o prázdninách brigádujícího listonoše a později náhle rodiče plného starostí mě oslovila. Ve scénách s odstupem doby ke konci se mi líbil vybudovaný vztah mezi nevlastní tátou a dítětem, stejně tak, jak se férově a tvrdě Zdeněk nakonec zachoval ke své... tedy bývalé milence, ne zrovna nevinné. Velice lidský a silný film, nenásilně poučný i pro další generaci. (90%) (Filmová výzva 2019: Padme_Anakin) (11.04.2019)

Určitě a bez debat nejlepší film Karla Smyczeka. Film o zodpovědnosti, lehkovážnosti, obrazech a hudbě. Civilní herectví Vladimíra Javorského celý příběh táhne naprosto suverénně. Další role jsou přesně vystižené charaktery jednotlivých postav zahrané výbornými herci. Celý příběh je zkrátka díky nim velmi uvěřitelný, přirozený a lidský. Evald Schorm v roli profesora, to je čirá dobrotivost, tak jak i v jeho skutečném životě. Zde není fakt slabších rolí, každá postava a postavička má svoje. Výborná pidi rolička opilého muže v baru, kterého hraje Josef Kubíček a vrchní ho vyhazuje se slovy - "už jste toho vypil dost pane Kubíček, jdeme domů" - to je vidět, že si Karel Smyczek dělal z kolegů legraci a to mám na filmech rád, takové detailíčky. Tenhle film jsem měl vždycky moc rád a kdykoliv ho znovu vidím, jsem do něho zcela zažrán a ponořen. Zásadní práci odvedl i skladatel Emil Viklický, jehož hudba snímku dodává potřebné parametry hudební konzervatoře. (06.04.2020)

Opakování je prý matkou moudrosti a ač netuším, zda je to pravda, mně se opáčko filmu vyplatilo. Zvyšuji hodnocení ze 4* do plných. Vůbec ne lehká cesta přerodu chlapce v muže v podání Vladimíra Javorského mě tentokrát oslovila, dojala a tak... Prostě srdcovka, ke které člověk dospěje časem, zkušenostmi, životem. Krásná věcička, plná hlubokého lidství a milého, jemného humoru. (18.10.2018)

Výjimečné filmové dílo v pustině strašlivých osmdesátých let. Nadmíru a neprávem přeceňovaný režisér, poprvé a naposledy obdařen Milostí, zde dokázal citlivě obsadit i originálně ztvarovat – nejen bergmanovský, ale i obecně lidský, reálný a živý – sujet. Veškerá tíha příběhu spočívá na bedrech Vladimíra Javorského, jenž zde získal svou první – a nepochybně životní – příležitost, která zastínila (ne-li vykoupila) jeho děsivá herecká schémata ve zbývajících normalizačních (ba i dnešních, neo-normalizačních) počinech. Vše okolo jeho postavy je vychýlené a děje se spíše setrvačně, jako sled společensky podmíněných daností, k nimž náleží jak mělké mravy, zlozvyky, neovladatelné touhy a potřeby, tak i smířlivost a tolerance, bludnost a tuláctví, podložené zkušeností hlubokého zapadání do jílovitého podloží jezeďáckých polí, zatímco on – klesaje stoupaje – zraje s bolestí letního jablka s údělem předčasného utržení před sklizní. Jistě, ani tento ústřední hrdina není bezchybný, zato však je – svatý, a jeho nevědomou obětí se prázdnota obrazů světa zaplňuje a universum osamocených se sjednocuje, jak polopaticky znázornil závěr, přes nějž drama nez/odpovědnosti zůstává nevyvrcholeno – tedy nez/odpovězeno a divákovi se otevírá příběh tohoto ne/filmového světa jako skutečná krajina s jeho potenciálním nábytkem. PS: A jako podnět k další interpretaci douška k titulnímu obrazu nábytku (kultury, obývání) v přírodě. Když Henry David Thoreau umýval ve svém domku u jezera Walden podlahu, vyklidil vždy všechno své náčiní, knihy i nábytek a rozložil je kolem chatky mezi stromy a radoval se z jejich obnoveného vzhledu. Vycítil v nich radost ze svobody, kterou nabyly, opustivše uzavřený prostor: "Byl jsem mnohdy v pokušení rozepnouti nad nimi plachtu a usaditi se tam. Stálo za to dívati se, jak slunce na ně svítí, a poslouchati, jak větřík je ovívá; pod širým nebem vypadá většina známých nám předmětů mnohem zajímavěji než pod střechou. Pták sedí vedle na větvi, protěž roste pod stolem, a ostružník se vne kolem jeho noh; smrkové šišky, ostnaté kaštany a jahodové listy leží roztroušeny kolem. Zdálo se mi, jako by náš nábytek - stoly, stolice, postele - si byly vzaly vzor z těchto tvarů, poněvadž jednou mezi nimi stály." (09.12.2016)