Réžia:
Ladislav SmoljakKamera:
Richard ValentaHudba:
Petr SkoumalHrajú:
Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak, Jaroslav Weigel, Jan Hraběta, Jaroslav Vozáb, Petr Brukner, Miloň Čepelka, Josef Vondráček, Jan Kašpar, Genadij Rumlena (viac)Obsahy(1)
Príbeh divadla, ktoré má síce úspech u publika, ale musí čeliť aj ťažkostiam zo strany nadriadených orgánov a sťahovaniu do nových priestorov periférneho kultúrneho domu. Veľký priestor dostávajú ukážky z repertoáru Divadla Járy Cimrmana ako Němý Bobeš, Akt, Dlouhý, Široký a Krátkozraký, Dobytí Severního pólu, Cimrman v říši hudby, či Vizionář. (RTVS)
(viac)Recenzie (452)
Svěrák se Smoljakem si konečně troufli dost otevřeně promluvit o politický situaci v minulým režimu (sice až dva roky před revolucí, ale přece). Film plyne přesně v duchu jejich her i filmů, takže není žádný překvapení, že jim z toho vyšel zdánlivě do absurdity stylizovanej tragikomickej obrázek vlády komoušských dementů nad vším (a tedy i nad "kulturou") v naší zemi, na kterým se na ty dementy ukazuje prstem, ba celou rukou. A zdá se, že jim to prošlo. Stylizace do absurdna je ale opravdu jenom zdánlivá, protože tenhle film je ve skutečnosti hlavně realistickej. Ve svojí době všemocní hodnotitelé-povolovatelé-zakazovatelé čehokoli jsou totiž z dnešního pohledu extrémně komičtí sami o sobě. Ovšem tenkrát to vlastně moc legrace nebyla, spíš bezmoc. Ostatně obličeje protagonistů při střetu s těmi blbci o tom vypovídají dostatečně. ()
Zajímavý pohled do zákulisí oblíbeného divadla, o jehož těžkých začátcích jsem neměl povědomí. Hezké připomenutí pasáží některých her a vtipné zákulisní scény. Kvitoval jsem, že se nevyhnuli ani vnitřním problémům divadla, jako dochvilnost či presence herců na zkouškách nebo spory mezi samotnou tvůrčí dvojicí. Že to nebylo jen takové veřejné brečení před národem typu "nikde nás nechtěli nechat hrát a ještě nás censurovali"... 100% ()
"Proč má technickej personál zase lepší šatnu než my herci?" Divadlo Járy Cimrmana bylo pro mne vždy zárukou inteligentního humoru, přičemž kritika rakouského mocnářství vždy neomylně směřovala do aktuálního stavu společnosti. Tím samozřejmě vznikaly souboje s režimem, které tento snímek poměrně věrně zachycuje. Nicméně mi poněkud uniká, proč jsem měl za socialismu možnost tento snímek třikrát vidět v kině, když tady údajně byla tak ohromná cenzura. Vždyť tohle šťourání do systému si o uložení do trezoru přímo říkalo, ale cenzor si patrně zapomněl klíče doma. Důležité je však to, že, kdybych to neměl jako člen komise zakázané, tak bych se řehtal jako pominutý celý film. Ono totiž je čemu, ale kdo si neprožil všechny souvislosti, tak si mezi smíchem pohodlně najde chvíle k vydýchání. ()
Dokument. Krom cimrmanologů (včetně jejich pomvědů) hrajících zde sebe samé (srov. též příjmení Špaček nebo Melichar) vidím jen samé neznámé herce (včetně jistého Karla Kachyni) hrající šedivé lidi (z nichž zvláště hodná paní provozní je famózně autentická) v šedivém městě, šedivém sále, šedivých chodbách, šedivých kancelářích . Vypustil bych tu nudnou pasáž s těmi čísly. Zvedněte tu rukavici! ()
Jára Cimrman - politický. Oceňuji odvahu tvůrců; natočit film o tom, jaké útrapy čekaly na umělce v éře socialismu - a to v éře socialismu!- muselo být složité a tvůrci už tak ,,ideologicky sporného divadla" si tím určitě nepolepšili. Boj s blbostí režimních schvalovatelů i smutné zastřešení filmu - jen co se divadlo někde usídlí a něco se mu podaří, už se zase musí stěhovat, to jsou velmi silné a pozoruhodné momenty. Nedávám ale plné hodnocení, protože typických cimrmanovských hlášek, které tak milujeme, je ve filmu velmi málo a řada scén je takový second-hand (značnou část filmu zabírají ukázky z představení, které ale každý pravidelný divák Cimrmanů zná nazpaměť). Přesto pro milovníka tohoto divadla zajímavý pohled pod pokličku a zároveň dokument o velmi smutné době, jaká se snad nebude opakovat... ()
Galéria (4)
Fotka © Filmové studio Barrandov
Zaujímavosti (43)
- Většina představení, která se ve filmu sehrála, mají špatnou podobu semináře. Např. v „Cimrmanovi v říši hudby“ přednáší Jaroslav Weigel, ale na židli sedí i Zdeněk Svěrák. To se však nikdy nemohlo stát, poněvadž se spolu v této hře střídali v roli Colonel. Dále v „Němém Bobši“ přednáší sice Miloň Čepelka, ale správně se v přednáškách alternace neliší, tedy správně by měl přednášet Ladislav Smoljak. V samotném „Poslu z Liptákova“ je seminář sám osobě špatně poskládán co se přednášek týče. Např. část přednášky o Univerzálním ptakopyskovi, kterou ve filmu přednáší Jan Hraběta, je ve skutečnosti přednášky představitel Hlavsy, tedy v době filmu Jaroslava Weigla nebo Miloně Čepelka. Fakticky by v semináři měli vystoupit pouze Jaroslav Weigel, Jaroslav Vozáb, Zdeněk Svěrák a Jan Kašpar. (mnaucz)
- Režisér Ladislav Smoljak chtěl, aby vše bylo co nejvíce autentické. Roli organizátorky Strašnického divadla Markové hrála tehdejší ředitelka, neherečka Jana Vokrojová. Ředitele agentury ztělesnil Ludvík Toman, který rok před natáčením skončil ve funkci ústředního dramaturga Filmového studia Barrandov. (Mertax)
- Ve filmu je scéna, ve které členové souboru přichází po představení „Dobytí severního pólu“ do kabiny a Kydal (Ladislav Smoljak) prohlásí: „Kluci, my jsme to nějak zvorali. Kde byla chyba?“ Na to mu Rdousil (Jan Hraběta) odpoví: „Já říkám: už krásně rozmrzá, a ty máš říct: ‚Nebylo by tu nějaký dřevo na přiložení?‘ a tys to neřek.“ Ve scénáři však stejná scéna byla u „Němého Bobeše“. Původně odpověděl Špaček (Jaroslav Weigel): „Já říkám: ‚Co to mu říkáš, Bobeši?‘ a tys měl říct: ‚Je němý! Vychovali ho srny!‘ a tys to neřekl a já nevěděl jak dál.“ Ve scénáři také původně hra „Dobytí severního pólu“ v žádné scéně vůbec nebyla. (mnaucz)
Reklama