La Marche sur Rome
Réžia:
Dino RisiKamera:
Alfio ContiniHudba:
Marcello GiombiniHrajú:
Vittorio Gassman, Ugo Tognazzi, Roger Hanin, Mario Brega, Daniele Vargas, Giampiero Albertini, Ernesto Almirante, Gérard Landry, Nando Angelini (viac)Obsahy(1)
Film jednoho z otců italské komedie Dino Risiho zobrazuje historii vzniku fašismu v Itálii v letech 1919 až 1922 očima Umberta (Ugo Tognazzi) a Domenica (Vittorio Gassman). Domenico, prohnaný Říman, zůstal po válce bez práce a žebrá v ulicích Milána. Umberto je Domenicův přítel, který je nyní také nezaměstnaný, je to prostý a naivní hlupák, kterého vyhnal z domu jeho švagr. Umberto a Domenico se přidali k fašistickému hnutí. Jsou odsouzeni za napadení člena královské gardy na rok a osm měsíců do vězení. Postupně se jejich ideály vytrácí, zjišťují, že fašismus znamená něco jiného, než co si představovali. Umberto je zhnusen a rozčarován hrůzami a brutalitou i nesmyslným zabíjením nevinných lidí. Oba proto opouští fašistické hnutí. Bohužel, zrovna ve chvíli, kdy se k moci dostal Mussolini. (Snorlax)
(viac)Recenzie (18)
Risiho tragikomedie "Pochod na Řím" se spíše blíží frašce. Vyzdvihla bych především výkon Rogera Hanina v roli fanatického fašisty, kapitána Paolinelliho. A rozhodně bych tenhle film doporučila všem, kteří mají potřebu vykládat, jaký jsme špatný národ, kterému není v tomto rovno. Italové házeli po fašistech kamením, opovrhovali jimi. Ale jen do doby, než se dostal Mussolini k moci. ()
Jelikož mi nic není svaté (pročež si myslím, že jsem imunní vůči různým -ismům; to je však příběh na někdy jindy), přijímám na první dobrou a bez uzardění i díla, jež se nebojí žertovat o vážných věcech, jakými jsou kupříkladu válka, přírodní katastrofy, totalitarismy a diktatury, smrtelné nemoci, tělesná či duševní postižení apod. (samozřejmě toto vtipkování musí mít patřičnou úroveň, je k němu zřejmě nutné mít už něco odžito, schopnost nadhledu a bazálního (sou)citu, jinými slovy roky pěstěný humanismus, v jiném případě hrozí, že takto žertujíce budete (vy)směšní a za hlupce), příkladem budiž kultovní britcom „Haló, haló!“ (1982-1992), jenž se odehrává za 2. sv. války v okupované Francii, a nebojí se karikovat ani protinacistický odboj! Zmiňuji to proto, že La marcia su Roma Dino Risiho líčící nástup fašismu v Itálii je téhož rodu, a kde se žertuje, tam nikdo z příběhu nevyjde jako pan Čistý, na což je dobré být připraven. A nejen kvůli tomu, že si ve filmu proto zřejmě nenajdete nikoho, s kým by se dalo sympatizovat, ale proto, že toto tvůrčí rozhodnutí předznamenává naplňovaní dalších žánrových vzorců, což mě nutí aspoň ve dvou větách se zamyslet nad žánrovými očekáváními, resp., co se stane, když se s filmem (s jeho proklamovanou nevážnou vážností) sladíte už před zhlédnutím (k čemuž chce tento komentář napomoci) – připravený divák se tak minimálně vyhne tomu, aby na filmu vyžadoval, aby se tento choval jako dokument a aby mu s konečnou platností vyjevil, jak se vlastně fašisté dostali moci; připravenému diváku nebude divné, že fyzické násilí, jehož je ve filmu dost a dost (jako ostatně v každé slapstickové komedii), fakticky nikoho nezraňuje, je bezzubé, stává se zdrojem divákova pobavení, nikoliv napětí atd. Ačkoliv La marcia su Roma nemá týž potenciál (ale to nevadí, zřejmě neměla ani týž ambice) jako Chaplinův Diktátor (1940) – pro důkaz viz počet (o)hodnocení u obou filmů –, navzdory tomu se i tak pro mě jedná o dílo veskrze sympatické, které si zaslouží těchto pár vět. Díky za tip Willymu Kufaltovi, bylo mi potěšením. 75 % ()
Pekný výsmech nadelil Risi tomu ich fašistickému pochodu na Rím. Aj ľuďom, ktorí sú ako Umberto a Domenico. Ako celok ten film nie je nič extra, ale v jednotlivých maličkostiach je super. Pobavil ma. Najlepšia časť jednoznačne u starého sudcu, ten to dal s ohromnou gráciou ... hlavne ako ich vyprevádzal z bytu. ()
Tak na tohle nemám dostatek mozkových buněk, holt jsem z podstaty mimozemšťanka a italský humor mě zcela míjí.. Rvačky, mlácení po hlavě, křik a věčné hádky mě většinou nepobaví, tedy opětovně potvrzeno, nezasmála jsem se ani jednou.. Musela jsem se hecnout, abych to dokoukala do konce.. Byla-li to pro někoho komedie, pro mě v podstatě tragédie, šťastnějším divákům samozřejmě přeji a tiše závidím filmový zážitek.. ()
Komedie o nadšených fašistech a vzestupu fašismu v Itálii? Po čase zase případ, kdy jsem nejednou sváděl s filmem i se sebou ideologický boj a chvíli skoro nemohl uvěřit, jak pojatý film na ono téma vidím. Tipoval bych, že v době vzniku muselo jít o značně kontroverzní záležitost, už jen proto, jak sympaticky a odlehčeně jsou hlavní protagonisti nadšení pro fašistické hnutí vykřesleny. U nejedné scény jsem se sice bavil doslova nahlas, ale zároveň pravidelně trnul, jaké z toho vzejde poselství a kam svou další neotřelou komedii Dino Risi v závěru vygraduje, což mi neumožňovalo si to užívat nepřerušeně úplně po celou dobu. Ale když jsem se během první třetiny úspěšně naladil na humor podaný režisérovými dvorními herci Gassmanem a Tognazzim, mnohem více jsem se bavil a méně uvažoval. Pokud vemu Pochod na Římě jako kritickou satiru, ukazující nekritické pobláznění a pomýlení zvrácenou ideologií u vybraných jedinců, jejichž nadšení ve výsledku během naplnění oněch plánů vystřídává pocit hrůzy nad vyústěním celého procesu, a která současně rozehrává kus meziválečných italských (potažmo evropských) dějin, mohu udělit 4 hvězdičky. Vyústění je naštěstí značně deziluzivní, že i divák, který by to nadšení z fašismu spolu s hlavními hrdiny náhodou nedejbože zcela sdílel, měl by v závěru současně sdílet i ono trpké vystřízlivení u pohledu na děsivé následky. Osobitě bych vyzdvihl Rogera Hanina v lehce groteskně pojaté záporní roli fanatického kapitána. [75%] ()
Reklama