Poslední mohykán

Když já "filmy pro pamětníky" vážně miluju!!! Poslední mohykán patří k mým oblíbeným a Jaroslav Marvan je zde nepřekonatelný. Jeho postava starožitníka Kohouta úsměvná a řadím si ji sama pro sebe do přihrádky "odpočinkových". Zvláštní přirovnání možná, snad až pejorativně znějící, ale tak tomu vůbec není. Na mnoho pamětnických filmů ze 40.let hledím s nádechem odpočinku .. v tom smyslu, že mi opravdu přinášejí určité zklidnění a radost. A z podobných pocitů se raduji vždycky :) (12.05.2012)

"Zdenko, kdyby tě tatínek viděl, jak si tu klidně čteš, byl by oheň na střeše." "Oheň je u nás stejnak desetkrát za den. K nám by se hasiči najezdili." ____ Spíš než o celistvě kompaktní příběh jde spíš o velice kuriózní pásmo různorodých žoviálních grotesek, které mají jedno zásadní pojítko - a to božského Jaroslava Marvana, jehož ztvárnění pedantského otce a jeho optimistického bráchy (který nonšalantně ráčkuje) se může hrdě řadit na vrcholný piedestal dvojrolí. Samozřejmě, potenciál dané premisy šel využít lukrativněji - expozice je příliš dlouhá, a děj nabere na ženiálních komediálních obrátkách až v poslední třetině - jenže když vezmu principielně v potaz dobu vzniku (1947), lze to jakž takž odpustit. Vladimír Slavínský zde navíc akurátně vykreslil vzájemné vztahové peripetie, dílčí leitmotivy a rodinnou dysfunkčnost, která má nedílnou roli na finální pointě. To vše se posléze perfektně pojí do kultivované příručky k tomu, jak se fofrem dostat do Jedličkova sanatoria! .... VERDIKT: 8,5 lvích krotitelů z 10 (27.07.2020)

Sice je to krásná klasika, ale Poslední muž s Hugem Haasem se mi líbí přecejen o dost víc. V "mohykánovi" mě otravují některé přehnané scény, např. ve lví kleci, v blázinci. Zadní projekce je v tomto filmu ještě nepovedenější než obvykle. Ovšem Jaroslav Marvan dává do své role všechno a některé hlášky jsou prostě famózní. (30.10.2005)

Jak jsem tomu zpočátku nedával moc nadějí, tak nakonec musím říct, že mě to nadchlo. Je to sice "jen" komedie, ale tak skvěle a vypointovaně napsaná, s tolika vtipnými scénami a s tak neskutečně charismatickým Marvanem v hlavní roli, že to nejen že funguje v rámci svojí doby, ale i teď a to bez jakéhokoli přihlédnutí. Originál jsem sice neviděl, tohle se ke mě přeci jenom dostalo o něco dřív, takže už jsem se rozhodl zůstat u remaku, nicméně výběru určitě nelituji, protože takhle skvělou komedii jsem neviděl ani nepamatuji. Už jen tím, jak skvěle napsané to má dialogy, jak to má pěkně promyšlený děj a jak se zde dokonce objevil i nejeden zajímavý a celkem i nepředvídatelný zvrat, protože třeba to, že se děj částečně přesune i do blázince, jsem opravdu nečekal a vlastně mám i pocit, že právě v těchto "překvapivých" scénách mě ten film vlastně bavil nejvíc, jelikož v sobě měl vše co mít měl a dokonce i dost něčeho navíc. Tím pádem ani nebudu mít problém si někdy doplnit i ten originál, který snad bude aspoň podobně kvalitní. Pár malých chybiček bych sice našel, ale jsou tak zanedbatelné, že ten plný počet prostě dát musím. Slabých 5* (17.11.2022)

Svobodova úspěšná divadelní hra Poslední muž patřila po dlouhá desetiletí k výrazným charakterovým inscenacím mnoha pražských i oblastních scén a v raném období zvukové kinematografie získala dokonce jméno a tvář Hugo Haase, který titulní postavu domácího diktátora pojal v osobitém ironizujícím stylu. Slavínského poválečná aktualizovaná verze podobný, jakýsi třetí rozměr, už postrádá a na jeho místo jsou dosazeny atributy bláznivé situační komedie. Tu vytváří nejen existence Kohoutova venkovského dvojníka, vlastního bratra, ale také podívaná v cirkuse a následná hospitalizace hlavního hrdiny v blázinci. Specifické ztvárnění diktátorského otce rodiny, nyní zámožného starožitníka, filmu poskytuje především temperamentní herecký výkon Jaroslava Marvana, docházejícího po plodných letech druhých houslí (nejen) po Burianově boku k té roli, která skutečně nabízela široký rejstřík komického potenciálu i charakterových proměn. Naprosto nečekaným a svým způsobem unikátním je zde zjevení Soni Červené, budoucí světoznámé operní pěvkyně, která tu na sebe upozornila v jiné, ryze činoherní poloze. Jen stěží by tehdy někdo ze zúčastněných předpokládal, že se onen filmový mohykán stane skutečným mohykánem klasické veselohry v podobě, jakou realizoval Slavínský a další mohykáni české kinematografie. (03.10.2008)