Nebe a dudy

"Člověk člověku musí pomáhat...." Možná je to poněkud naivní příběh, taková protektorátní pohádka pro dospělé, přesto si nemohu si pomoct, ale mě tento film vždy hezky zahřeje u srdce. Největší zásluhu na tom má samozřejmě Jindřich Plachta, jehož Fábera je ve skrze sympatický člověk. Jaroslav Marvan v roli polepšeného továrníka Bartoše mu při tom umně sekunduje. A když se k tomu přidají dva roztomilí malí klučinové, těžko lze tomuto filmu odolat. (01.05.2024)

Téměř pohádka o tom, kterak zlý bohatý morous zjistí, že v životě nejde jen o peníze, ale štěstí přináší rodina, láska a dobrodiní. Dojemné vyprávění a hodném chudákovi, který přivede na správnou cestu člověka, který měl rád jen sebe a pro kterého peníze znamenaly moc a domnělé štěstí. Vynikající Plachta i Marvan. (30.12.2012)

Vysoké hodnocení tohohle snímečku souvisí s tím, že dobře propočtený kalkul působí spolehlivě a kýč, který pracuje se sentimentem a očekáváním diváků je nesmrtelný... Slavínského tvorba byla mimochodem ztělesněním kýče už za první republiky. Filmu nelze upřít profesionální zpracování a kvalitní herecké obsazení. Ale ten scénář, bože ta historka je neskutečně hloupoučká... Celkový dojem 35 %. (10.11.2007)

Jindřich Plachta v roli prostého chalupníka Antonína Fábery je skutečně neodolatelný a až překvapivě autentický, v symbolickém podobenství o skutečných lidských hodnotách a sociálním rozměru lidství jako takovém, natočeným logicky právě v časech největší mravní i existenční zkázy českého národa, v pohnutém bezvýchodí roku 1941. V kontextu protektorátní tvorby je to dílo pochopitelné a logicky zapadající do jejího rámce, kam jinam měli lidé utíkat a posilovat svou víru a naději, než k nadčasovým hodnotám reprezentovaným právě postavou Antonína Fábery. Herecké výkony navzdory době vzniku jsou velmi civilní (obzvláště pana Plachty) a celkové vyznění skutečně až plakátově prosté - gró národa je v jeho prostých a nezkažených lidech, tady se protektorátní umění prolíná s obrozeneckým, zejména s větví Hálkovou. A vlastně je to trochu i jako v Babičce Boženy Němcové (která v té době byla snad nejvydávanější knihou), kde prostá žena z lidu předává svou přirozenou moudrost a zkušenost vrchnosti. Tady se náprava elit koná s až naivní samozřejmostí a idyličnost žití v chaloupce je také až barvotisková, to je také největší slabinou celého tak prvoplánového snímku. Poptávka po nápravě elit je tu ovšem dobře patrná - jejich selhání v době předválečné i pomnichovské se bude vinout naší historií ještě dlouho... (02.01.2011)

Co si budeme povídat, je to pohádka. Zlý továrník se v podstatě promění během chvilky u společného stolu, kdy si pochutnává na rybích karbanátcích a nakonec si zapálí dlouho odpíranou cigaretku. Ale ten film je neskutečně příjemný, lidský a dává naději, že i v těch nejhorších situacích může zasáhnout prozřetelnost a i naprostý záporák se může působením dobroty a lásky proměnit. K tomu skvělé herecké výkony a exteriéry u Vltavy, takže pro mne vždy příjemné a pohodové podívání. (01.01.2018)