Terče

Příběh vzniku filmu Targets je stejně jako film velmi zajímavý. Režisér Peter Bogdanovich v roce 1966 psal pro velký americký magazín, díky čemuž ho Roger Corman zároveň považoval za autora schopného pracovat na scénáři a přizval ho jako naprostého nováčka na výpomoc u filmu Divocí andělé, který tenkrát natáčel. Bogdanovich se velmi osvědčil a Corman mu nabídl, že mu na dva dny "půjčí" hvězdu hororových filmů '30 let Borise Karloffa, který mu je dlužil z natáčení, které skončilo dřív - musí ovšem vymyslet scénář, v kterém by nebylo moc poznat, že se Karloff natáčení prakticky nezúčastnil a přesto bude hrát hlavní roli. Jako bonus přidal 20 minut záběrů ze svého gotického hororu(!) Terror, v kterém Karloff hrál. Bogdanovich po úporné snaze něco vymyslet v žertu manželce - spoluscénáristce - nadhodil, že Karloff si zahraje sám sebe a film začne v promítacím studiu, kde zkritizuje Cormana za příšerný film Terror a následně se rozhodne odejít do důchodu. Mladý režisér (sám Bogdanovich) se ho poté pokouší přemluvit k poslednímu výstupu v jeho filmu, který by ho konečně proslavil a zestárlou ikonu monster hororů povýšil před důchodem na seriózního herce. To by samo o sobě na 90ti minutový film nestačilo a tak spolu s tímto dějem je proplétán příběh tehdy i dnes stále aktuálního téma člověka, kterému přeskočí a poté vytáhne pušku a zastřelí koho potká. Oba absolutně nesouvisející příběhy se protnou až ve finále, čímž vytvoří až nečekaně uspokojivý konec. Obě části filmu jsou rozdílně laděny - Karloffova linka připomíná hořké komediální drama a odstřelovačova je pak psychologický triller, který dokáže být místy skutečný horor. Dlouhé sekvence přípravy místa na nádrži u dálnice, odkud se chystá střílet po jedoucích autech je i díky absenci hudby dechberoucí a od obrazovky asi sotva dokážete odtrhnout oči. S Hitchcockem si v tomto Bogdanovich rozhodně nic nezadá. Ač Targets není dokonalý film a (mému) vrcholu tehdejší US kinematografie Rosemary má děťátko se nevyrovná (ale jen těsně), tak dokonalá kamera spolu s pastelovým laděním a typicky šedesátkově nepřirozeným obrazem a zajímavým/neotřelím scénářem vytváří něco, co mě po dlouhé době zase opravdu dokázalo zaujmout. U nás témeř neznámá klasika... bohužel. (25.08.2008)

Byron Orlok (Boris Karloff) versus šílený odstřelovač. Velice zvláštní film, který se mi moc líbil. Na jedné straně tu máme zahořklého a do důchodu odcházejícího herce Orloka (jméno podle hraběte ze snímku Nosferatu) a na straně druhé vyšinutého floutka s hodně nesympatickým ksichtem, který má krásnou ženu a bezproblémový vztah s rodiči a žije v hezkém domě a jednoho dne mu prostě přeskočí a rozhodne se zabít co nejvíc lidí. Scény bez hudby navozovaly opravdu tísnivou atmosféru a celkově bylo jeho vraždící počínání ztvárněno hodně syrově a působivě, i když jenom to nejhorší jsem mu přál od tý chvíle, co se poprvý objevil na plátně. Kromě děje samotného mě bavily taky odkazy na jiné filmy. Musím si sehnat ten Criminal Code a konečně se podívat na Cormanův Terror. (12.01.2014)

Poslední třetina tohoto kvalitního filmu je nejlepší, celkově mě ale více nezaujal. [6,5/10] (Saticoy) (Pathécolor /// Produkce: Peter Bogdanovich, Daniel Selznick /// Scénář: Polly Platt, Peter Bogdanovich, Orson Welles /// Kamera: László Kovács) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (10.01.2012)

Dva filmy v jednom. Peter Bogdanovich evidentně rozpracoval dva náměty a zjistil, že jejich natažení na celovečerní metráž by bylo násilné, pročež se je rozhodl spojit. A to je možná ještě násilnější. Jak dějová linka s pošahaným ostřelovačem (na svou dobu nezvykle syrová a věcná), tak ta konverzační se starou hvězdou horrorů jsou zajímavé, jenže tak neslučitelné, že celou dobu musejí probíhat paralelně a protnou se až v závěru. A to ještě způsobem, který je hodně křečovitý. Myšlenkou filmu je evidentně vliv filmového násilí na chování mladistvých diváků, ale řekněte sami: pokud si někdo koupí pušku, jezdí po městě a střílí lidi jako plechovky od piva, je to proto, že viděl Frankensteina s Borisem Karloffem? To asi ne, viďte. 70% (12.08.2005)

(1001) Při úvodní sekvenci, kdy sledujeme "archivní" záběr Borise Karloffa v historických/hororových kulisách a přes to se objeví název filmu TARGETS, automaticky získávám dojem, že sleduji moderní (= inovátorský + reflektivní) film. Absence podkreslující hudby dělá velmi mocný dojem a spolu s (bezohledným) střihem myslím nejvíc podtrhuje tu absolutní nekompromisnost celého výtvoru. Fascinuje mě ten totální odstup zkombinovaný s různými úrovněmi a dávkami emocí v jednotlivých scénách i v celku jako takovém. A možná právě proto, že se film neobtěžuje nic komentovat nebo vysvětlovat, zůstal nepochopený/nedoceněný. Když pominu velké finále (které je tak výmluvné a zároveň pohádkové, že vlastně dodnes nechápu, jak to udělali, aby to fungovalo, a to už je to tři roky, co jsem film viděla poprvé), tak se ve filmu nachází spousta krásných dílčích kousků, jako když třeba střelec přijde domů, je tam sám a prohlíží si relikvie svého vlastního "života" a z vedlejších místností mimo záběr jsou slyšet hlasy jeho rodiny. Jsou tam i momenty jakési naivity nebo neumělosti z nevypracovanosti/nedostatku praxe nebo jak bych to nazvala, ale to mi ve výsledku nevadí, protože respekt před historií, který Bogdanovich ukazuje, ho dokázal dostatečně vykoupit. -"I was astonished to see him here in Baghdad, for I have an appointment with him tonight... in Samarra." (13.07.2015)