Smuteční slavnost

Na jedné straně silný, docela nepříjemný příběh s pečlivě budovanou depresivní atmosférou, kde se mi líbila nejvíce postava Josefa Somra, který mě zaujal podstatně víc než v o rok starším Žertu, na straně druhé několik ne moc věrohodných scén, třeba jako to Deverovo popotahování tchýně a tchána za krádeže, zástup tolika lidí na pohřbu Chladila, když ho všichni tak nesnášeli a taky ústupnost a nakonec téměř bezmocnost "těch nahoře" zastavit pohřební průvod, takže to vidím na slabší 4*. (21.05.2011)

Výjimečný film pracující s měřítkem snadno aplikovatelným na mnohem větší modely, rozkrývající realitu iluze fungující společnosti. Těžko si představit ideálnější látku pro černobílý film. Vyniká především hloubkou pole, kontrastem barev, kamerou, scénářem a metaforami, které už jsou snad za hranicí nesrozumitelnosti. Dál už bych musel pokračovat jen v superlativech.. (19.03.2011)

Silné, otevřené, deziluzivní dílo, přesně jako literární léta 60. Kantůrkové předlohu neznám, nicméně Smuteční slavnost poměrně dobře koresponduje s jinou (a neprávem opomíjenou) šedesátkovou prózou – Svatou nocí Jana Procházky. I v ní totiž nacházíme motiv kolektivizační viny, motiv rozvratu starého řádu a motiv neodčinitelné katastrofy, na níž neexistuje katarze. V Sirového vyprávění se zdánlivě překvapivě velká porce tragiky koncentruje do negativní postavy, ale Somrův Devera zapadá do tradice deziluzivně zobrazených postav funkcionářů (u Procházky podobně tragicky dopadne mocichtivý rolník Picin). Smuteční slavnost není jen příběhem selhání komunismu jako ideologie, která chtěla vesnici přetvořit, je to zároveň obraz zjizvení samotné vesnice jako tradičního řádu. Závěrečný pohřební průvod vesničanů je jakýmsi marným gestem, pokusem vykoupit mravní selhání v čase kolektivizace, kdy mnoho jednotlivců podlehlo hrabivosti. Jejich spoléhání na tradici pohřebního průvodu jakožto manifestace sounáležitosti s neprávem zničeným sedlákem Chladilem je skrz naskrz prodchnuté falší. Skutečně trpícím je tak paradoxně Devera (kterého jeho straničtí kolegové vhodí mezi lidi, zatímco oni sami stojí v bezpečí věže a vše sledují), jeho žena Tonka (která není schopná překonat pocit viny) a v nespolední řadě Chladilova žena Matylda. Její slzy, cynicky rámované masopustním veselím, jsou jediným skutečným náznakem katarze, která však nepřináší úlevu, jen snímají zdánlivě silné postavě její masku nedotknutosti (stejně jako její pláč ve zničeném sadu). Sirový tak podobně jako Procházka vykresluje obraz vesnice v bodě nula, kdy komunismus selhal, zmizela pokorná víra v Boha a zbyl jen kolotoč viny a automatismus tradice. Nebyla to krádež pozemků a majetku, co způsobilo na tváři vesnice nejhorší šrámy, byla to právě tato neodčinitelná mravní zkáza, na níž není rozhřešení. A tak podobně jako v Procházkově Svaté noci zůstává jen jediná moc platná a neotřesitelná – příroda a z ní pramenící tradice (masopust, pokora smrti). Vskutku neutěšený obraz, který je v Sirového filmu nutné interpretovat šířeji, směrem k celkovému společenskému horizontu. Alespoň tak "čtu" Smuteční slavnost já... rozhodně nejen jako morální odsudek komunismu, ale jako pohled hlouběji, pod jednoduché schéma zločin / zločinec a trest. (04.01.2008)

Tak mozna nejvice protirezimni film, ktery jsem videl nebo na ktery si minimalne vzpomenu. Vyborna tisniva atmosfera, ktera nedava nadeji na lepsi ziti. Z hereckych vykonu doslova exceluje Josef Somr. Asi diky politickym udalostem, rok 1969 je co se tyce nasi kinematografie mozna nejlepsim a nejplodnejsim rokem vubec. (05.02.2012)

Muž, který překážel zaživa, je natolik zlomyslný, že překáží i po smrti. Tvrdohlavá vdova svým rozhodnutím pohřbít manžela coby oběť kolektivizace v rodné vesnici je testem režimu, jestli se od časů tvrdého stalinismu naučil zacházet se svými domnělými i skutečnými odpůrci lidštěji, jestli dokázal pochopit, že je lepší přesvědčovat a jít příkladem než přikazovat a trestat. Jde o hořký a nepříjemný komorní příběh, nicméně snímek, který považuju za jednu z nejzásadnějších uměleckých výpovědí o 50. letech v Československu. Jeden z klenotů české kinematografie konce 60. let a zároveň film, který jako jeden z prvních putoval do trezoru. Celkový dojem: 95 %. (13.03.2016)