Moja ľavá noha

Sheridanův snímek vtáhne do děje. Stylem vyprávění, výběrem jednotlivých scének, hereckými výkony, úsměvnými i dramatickými momenty. Daniel Day-Lewis (tehdy) znovu potvrdil nejen mimořádný talent, ale i chuť a odvahu k velkým hereckým proměnám. Nepředstavuje v těžké době plné předsudků totiž jen jednoho z mnoha dětí chudých irských rodičů, ale i přes své těžké tělesné postižení silného mladíka s bystrou myslí, nezlomnou vůlí i smyslem pro černý humor. Ač ho nejprve kdekdo považuje za ubohého idiota, naučí se malovat, psát (napíše autobiografický román – předloha tohohle kusu) i lépe mluvit. Jim Sheridan zvolil citlivé vyprávění, nezatěžuje diváka těžkými momenty (ač by mohl a některé diváky tím možná zklame), spíš občas sklouzne do blízkosti kýče, nicméně svým dílem určitě pomohl s představou o postižených lidech a jejich problémech. (20.10.2014)

Permanenentní čtyřhvězdička, o jiném hodnocení bych ani neuvažoval a nevím, jak jde k jinému dojít. Poctivě vydřená všemi zúčastněnými, zdaleka nejen Day-Lewisem. Zároveň ale moc velký kalkul na nějakou intenzivní spokojenost. Dá se říct, že všichni se zde tak urputně snaží natočit kvalitní film, že právě viditelnost té snahy, ač nepochybně úspěšná, je od plného počtu odtrhává. (18.03.2013)

Daniel Day - Lewis opět předvádí světovou extratřídu a já byl rád, že jeho Christy nebyl stereotypně vykreslen jen jako ubožák (jak by se dalo očekávat od tohoto typu příběhu), ale zároveň i jako pěkný grázlík. A mamča Frickerová se rozhodně taky neztratila. Velmi mě překvapilo pozitivní vyznění filmu. (03.09.2009)

Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 23 - Irsko. V první řadě je to "one man show" a herecký nikoliv koncert, nýbrž megakoncert Daniela Day-Lewise. Tento herec nemá konkurenci ani mezi živými ani mezi zesnulými umělci. A nemusíme to dokládat čistě statisticky přes počet Oscarů za hlavní roli. Sledovat jej pro mne znamenalo mimořádný zážitek, jedná se o jeden z nejlepších výkonů v historii vůbec. Mohl bych tu pět ódy na Daniela ještě dlouho, napadá mě snad aktuální srovnání, pokud byl filmový svět u vytržení z Eddieho Redmayna, ano, v pořádku, Oscara si zasloužil, ale Danielův výkon je ještě stokrát lepší. Přehlídka všech emocí - vztek, rozrušení, radost, smutek, touha, něha, synovská láska, to vše Daniel ve svém repertoáru bravurně předvede a naprosto nejlepší a nejsilnější scénu pro mě představuje večerní posezení v restauraci. V mnoha scénách mi bylo až nepříjemně a současně jsem byl u vytržení z toho, jak to Daniel podává. Abych neupozadil další klady snímku, velmi se mi líbil výkon Brendy Fricker, vztah matka-syn je ve filmu tuze hezky vykreslen, režijně a scénaristicky je film taky zdařilý. Bravo, bravo, bravo! (24.04.2015)

Učebnicový příklad filmu, který stojí a padá s hlavním hereckým výkonem. A díky Danielu Day-Lewisovi stojí sakra pevně na obou nohách, nejen na té levé. Příběh mozkovou obrnou postiženou Christyho Browna, který se navzdory počátečnímu podceňování stal uznávaným umělcem, není dramatický tím do očí bijícím způsobem, je to malé drama jednoho života, které je překvapivě spíše plné lásky než odmítání. Je to příběh postupného napovídání "co jsem" těm, kteří mě milují, ale se kterými nemohu dobře komunikovat. A Day-Lewis dokáže být v těch všedních a často minimalistických epizodách naprosto přirozený a uvěřitelný... Jeho dokonalé nastudování pohybů i hlasových projevů postiženého člověka bere dech už samo o sobě, ale tím skutečným hereckým výkonem je umění vyjadřovat omezenými prostředky silné emoce. A byl bych nespravedlivý, kdybych opomenul jeho láskyplnou matku v civilní a lidsky vřelém ztvárnění Brendy Frecker. Krásný film. (01.10.2004)