Moja ľavá noha

Štýl spracovania životopisných príbehov Jima Sheridana je mi veľmi sympatický. Platí to aj pre toto spracovanie životného príbehu mozgovou obrnou poznačeného Christyho Browna. Sama som na základnej mala spolužiaka, ktorý ako bábätko prekonal mozgovú obrnu, bol síce menej poznačený ako Christy, vedel sa bez problémov pohybovať, len jeho reč bola veľmi ťažká a nezrozumiteľná, pre tých čo ho nepoznali. Priznám sa, mali sme ho veľmi radi, i keď samozrejme neunikol ani on niekedy posmeškom či vtípkom hlupákov, ale znášal to statočne. Spomínam to preto, že mi tento film veľmi pripomenul spomínaného spolužiaka a vnímala som to preto všetko oveľa citlivejšie. Christy to mal v živote skutočne ťažké, ale dokázal, že ak sa chce, všetko sa dá. Videné v rámci Challenge Tour Special - Filmový lov. (25.06.2015)

Daniel Day-Lewis předvádí, že je genius herectví. Společně s Al Pacinem ve Vůni ženy asi nejlepší herecký výkon, který jsem měl zatím možnost vidět. Film stojí jen a pouze na jeho výkonu, který je bez debat úžasný, bohužel k absolutnímu hodnocení mi, i přesto kousek chybí. I když narovinu říkám, že nevím, co by to mělo být. 85% (19.09.2010)

Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 23 - Irsko. V první řadě je to "one man show" a herecký nikoliv koncert, nýbrž megakoncert Daniela Day-Lewise. Tento herec nemá konkurenci ani mezi živými ani mezi zesnulými umělci. A nemusíme to dokládat čistě statisticky přes počet Oscarů za hlavní roli. Sledovat jej pro mne znamenalo mimořádný zážitek, jedná se o jeden z nejlepších výkonů v historii vůbec. Mohl bych tu pět ódy na Daniela ještě dlouho, napadá mě snad aktuální srovnání, pokud byl filmový svět u vytržení z Eddieho Redmayna, ano, v pořádku, Oscara si zasloužil, ale Danielův výkon je ještě stokrát lepší. Přehlídka všech emocí - vztek, rozrušení, radost, smutek, touha, něha, synovská láska, to vše Daniel ve svém repertoáru bravurně předvede a naprosto nejlepší a nejsilnější scénu pro mě představuje večerní posezení v restauraci. V mnoha scénách mi bylo až nepříjemně a současně jsem byl u vytržení z toho, jak to Daniel podává. Abych neupozadil další klady snímku, velmi se mi líbil výkon Brendy Fricker, vztah matka-syn je ve filmu tuze hezky vykreslen, režijně a scénaristicky je film taky zdařilý. Bravo, bravo, bravo! (24.04.2015)

Když jsem se díval na Moji levou nohu, vzpomněl jsem si na film Záře, co jsem viděl skoro přesně před rokem. A jak jsem tak začal o Záři uvažovat, zjistil jsem, že i když to je pouze rok, nepamatuju si vlastně skoro nic. Vím, že tam byl nějaký geniální pianista, co to měl v životě těžké a že ho hrál fascinujícím způsobem Geoffrey Rush, ale jinak jsem si nevzpomněl na žádnou scénu, co by mi zůstala v hlavě. A uvědomil jsem si, že s Mojí levou nohou to bude podobné. Je to dobře odvedená práce, ale nic, co by se mi opravdu zadřelo pod kůži. Příběh je odveden až příliš realisticky, což je pochopitelné vzhledem k tomu, že vznikl podle autobiografie, ale přesto musím říct, že dávám přednost snímkům s určitou uměleckou stylizací. Pokud přesto dávám čtyři hvězdičky, je to jednak kvůli bravurnímu výkonu Daniela Day-Lewise a jednak kvůli tomu, že příběh není černobílý a naštěstí nehraje na sentimentální notu - Christy Brown není ukázán jen jako chudák a oběť osudu, ale taky jako pořádně sarkastický a protivný paličák. (02.09.2012)

Ačkoliv je Moje levá noha žánr dramatický, režisér Jim Sheridan neloudí z divákovy pomyslné sentimentální struny uplakané tóny jak je u tohoto žánru zvykem. Nemoc Christyho Browna už sama o sobě poskytuje dost dramatické látky a nucený slzavý nával by ničemu neprospěl. Film monitoruje příběh, který přišel na plátno na základě skutečných událostí a nabízí vstřícný a nevtíravý pohled na člověka paralyzovaného vrozenou nemocí. Všechen Christyho pohyb směřuje do jeho levé dolní končetiny a přesto v sobě nachází odvahu a vůli bojovat se životem a plnit si své sny. (09.10.2004)